The Sunflower (CZ)

Prolog

Chlapec si uvědomil, že tu stojí už příliž dlouho. Párkrát zamrkal a odehnal další vlnu slaných slz, které mu v tichosti stékaly posledních pár minut po tvářích. Zhluboka se nadechl a vzhlédl k obloze. Hedvábné mráčky se líně převalovaly po obloze a občas zahalily zlaté paprsky slunce, které mu sušily mokré cestičky po slzách. Věděl že už je čas jít. Povytáhl si černé, lesklé kalhoty a pokrčil kolena aby se mohl naklonit k mramorovému kameni a pohladit ho. Mužnou ruku na něm nechal chvíli ležet. Kámen příjemně hřál, jak na něj sluníčko svítilo od rána. Naklonil se přes něj a vzal do ruky žlutý květ překrásné slunečnice vyjímající se nad všemi ostatními květinami. Byla krásná, vyjímečná, zářila tak, že by se i slunci mohla rovnat. Věděl, že ta květina neni její oblíbenou jen tak, ta květina bývala její odraz. Pustil ji a stoupl si znovu do své plné výšky. Upravil si černé kvádro ozdobené žlutou květinou v přední kapsičce. Pořád bude s ním. Nemohl se odhodlat rozejít se pryč. Udělal první nejistý krok, pak druhý a pokračoval tak podél kamenné cestičky lemované vysokými topoly. Neohlížel se, slunečnice jakoby se za ním otáčela a čekala až se na ní naposledy otočí. Zašel za poslední strom a nechal ten vyleštěný kámen za sebou. Přidal do kroku, potřeboval být z tohoto místa už pryč. Dnes měl být jeho nejšťastnější den a věděl že její by byl taky.
Vyšel z kovové, černé brány a nasedl do naleštěného auta. Na svého spolujezdce nepohlédl, ale věděl, že jeho zdržení a zarudlé oči chápe. Koutkem oka se podíval na pozemek obehnaný vysokým kamenným plotem, cítil jak se pomalu tvoří jistá čára a uzavírá část jeho života do schránky. Nic neříkajíc se nechal vést pryč. Pryč z tohoto místa.