Marion, ty víš, že to dítě je ďábel sám. Víš, že ti jednou vezme život, ale i přes to si ho tiskneš k hrudi.
Víš, že je přislíbeno k větším věcem. K něčemu, s čím se my nemůžeme rovnat. Proto je nechceš opustit?
Chce nás přece zničit! Zničit naši lásku, ale přesto jsi je nenechala napospas divokým šelmám.
Těm, které si pro nás přijdou.
Tahle smrt bude bolestivá. Ostré zuby, které již vysály spoustu duší na tomhle světě, se ti zaříznou do bělostné šíje a nikdo ti již nepomůže.
Proč však ze všech příšer, na které bys mohla narazit, zachraňuješ zrovna tuhle? Marion, víš dobře co děláš?
Byl podzim. Jak období padajícího listí, tak období neutuchajících dešťů.
To kruté období sucha skončilo.
Přívaly vody zaplavily údolí a suchá říční koryta popraskaná od přímého slunečního záření opět rozkvetla a stala se domovem pro vodní tvory.
Temná dešťová mračna a hustá mlha táhnoucí se z hor zahalovala krajinu jednou zalitou sluncem.
Nebylo to tak dávno, co zahynul král Ikarinty, ale lid nesmutnil. Sotva krutý panovník vypustil z úst poslední dech života, země propukla v jásot, tak jako vyprahlá půda vítající rosu.
Nový den, nová vláda, nový život.
V srdcích mnoha byla úleva, ale někteří lidé stále nevěřili v konec tyranie a ve strachu hleděli k hlavnímu městu.
Brzo bude korunovace. Mladý král, syn svého otce, usedne na trůn. Jakou rukou bude vládnout světu? Jaká slova vyřkne ke svým poddaným?
Tři vesnice na pohraničí však navzdory všemu pluly tichem. Vítr si hrál se zbytkem ohořelého dřeva a nesl vzduchem zápach dávné katastrofy.
Žádný smích, či pláč, jen euforie větru hladícího seschlá stébla, která už roky nikdo neposekl.
Prašnou cestu, co kdysi pojila ony vesnice, s dřevěnou směrodatnou cedulí na jejich křižovatce jen občas poskvrnily mělké stopy zbloudilých pocestných, kteří obloukem míjeli toto zapovězené místo.
Dnes tou cestou kráčeli dva lidé. Jejich hrubé tkané pláště plné prachu.
Otec se slaměným kloboukem na hlavě a očima fénixe držel svojí opálenou a mozolnatou rukou ručku bělostnou jako labutí peří. Jeho dcerka měla nožky daleko menší a v ruce držela slepeckou hůl, přesto beze slov cupitala vedle něj a naslouchala okolí.
,,Dada, jak to tady vypadá?"
,,Pustě." Hlesl otec, ale v jeho hlase byl slyšet úsměv. Jemně sklonil hlavu, aby se podíval dceři do tváře. Byla ušmudlaná a rty měla vyschlé, ale oči, i když slepé, plné naděje a síly života.
,,Jakou tu má barvu obloha?"
Otec klidně pohlédl k nebi a opět tiše řekl: ,,Modrou."
,,Jako?"
,,Jako byly oči tvojí matky."
Holčička se pousmála, ale otec cítil, jak její drobná ruka sevřela tu jeho.
,,Jsi hladová?"
Zakroutila hlavou a dál následovala svého otce. Tiše, s holí občas jemně ťukajíc do země. Nikdo jí však nenaslouchal.
Hůl se náhle zastavila o rozcestník a oba se bezeslov vydali dolů do údolí, tam, kde jejich život kdysi dávno poklidně plynul a kde veškerá radost jednoho letního večera před roky skončila.
Tři vesnice ležely pod nimi. Baruk, Haas, Iak. Přesně řečeno hroby třech vesnic s ulicemi pokrytými náhrobky.
Tehdy mladý otec jediný přežil. Vlastníma rukama zakopal, co zbylo z jeho přátel, nepřátel, milovaných... Co zbylo z jeho rodiny. Nebyl však schopen pomsty. A jeho srdce, ačkoliv nikdy nezapomnělo tu bolest, nebylo schopno hostit nenávist, která v něm dřímala.
Smrtí krále pominula úplně.
Dnes se vrátil domů, nesoucí jen to, co mu bylo drahé, co z jeho života kdysi zbylo. Svoji dceru a pár blankytných očí.
Stala se z tebe kořist, Marion. Stala se z tebe kořist a lovce sis přivedla s sebou domů. Do svého doupěte. Do svého srdce.
Tam, kam jsi dovolila vstoupit jen těm nejslabším svého druhu, jsi nyní dovolila vstoupit tomu nejsilnějšímu jeho vlastního.
A ten nás bude lovit. Až nás nakonec připraví o všechno.
Jen námi to však neskončí, Marion.
■🖤■
