ƒirst love ✘ yoonmin

THE CORNERS OF MY MEMORY, A _____ ______ TAKING UP SPACE ON SIDE, "PROLOG2"

ČERVEN 9., SOBOTA
_________________________________________
 VE VZDUCHU se tehdy nesla směs prachu a vzduchu, který se dovnitř prodíral maličkým oknem, jenž bylo roztříštěno, zřejmě to provedl nějaký malý hoch, který tehdy byl naštván na celý svět - nikdo nevěděl, kdy se zde objevila, ale byla zde nezbytným detailem, v této opuštěné místnosti, která byla pouze rozbitému, tak moc zaprášenému oknu osvětlena jemnými slunečními paprsky, které tak příjemně hladily po tváři, jako nejhebčí kočičí chlup. Avšak uprostřed této zúžené místnosti, tohoto podkroví malého rodinného domku na kraji maličkého městečka, stálo to překrásné, byť zaprášené piano. Bylo, zrovna pro toho malého klučinu, jen jistě rozbil to okno, obrovské - ale on nemohl vědět, že onen maličký kamínek dopadl až na hladké dřevo s minimalistickými částečkami šedavého prachu, který se vyskytuje u zapomenutých, často pro osoby již nepotřebných věcí, na které jednoduše zapomenou, rozptýlí se jim z mysli jako lehká mlha snášející se nad jezerem. Ale přesto jej uviděl.

 Místností se nečekaně, pro překvapení všeho vevnitř ozval dlouhý nepříjemný, a hlavně příšerně skřípavý zvuk, který osobou za pootevřenými dveřmi projel jako nůž rozehřátým máslem. Z mírně pootevřených dveří se nejistě vyklonilo pár světle hnědých vlasů, které připomínaly spíše ranní probuzení, než všední, povětšinou lidmi upravené vlasy - následně se objevily oči vytřeštěné strachem, naplněny dětskými nesmyslnými scénami, jak si jej, onoho chlapce zatáhne stará paní na klín a obličej mu začne obsypávat polibky. Při této představě sebou hoch škubnul a víčka se mu mírně, odpůrně zatřásla, jako by i ona víčka odmítala seschlé rty na tomto obličeji, kde sídlily. Pokračoval roztomilý nos připomínající bambulku na vrchu, tedy špičce čepice, následně malé rty pevně semknuty k sobě - dával jimi dostatečně jasný nesouhlas toho, že zde nechce býti. Spíše zakulacená brada, šíleně bělostná barva kůže a pohublá tvář, ve které byl vepsán zmatek smíchán s mírnou dezorientací.

 V žádném případě v téhle díře nechtěl skončit, ostatně, žádné dítě by si nepřálo se udusit částečky prachu či starou, seschlou paní, která jej upusinkuje k smrti. Ale, tento chlapec byl předci velký hoch, ne malé mimino co neustále vřeští, že má hlad, pláče kvůli tomu, že mu rostou malé zoubky, které pro ženu při kojení bývají ostré jako ostří! Dveře již rozevřel úplně a s až moc prohnutými zády ve saze vypnout hruď  vstoupil do místnosti, se sebevědomím ve tváři, ale jasným dětinským strachem v očích. Pomalu se znovu vytočil ke dveřím a nejistě žužlal spodní ret ve svých malých zubech, než se zamračil a zaťal malé pěstičky, ruce podél boků, přičemž si mírně dupnul a svým tělem se úplně otočil čelem k místnosti, aby se mohl rozhlédnout po tom tmavém a děsivém prostoru zde. Jeden maličký krůček po odporně kluzkém linoleu, u kterého se ovšem kvůli vrstvě prachu nedala rozeznat jakákoliv barva, či snad jestli to nebyly pouze nějaké prkna stlučeny dohromady tak, aby vytvářely efekt hladné podlahy. Drobný chlapec se nad tím znechuceně zašklebil a vyplázl jazyk, na který se mu nevědomky dostaly částečky prachu, načež jeho oči zaregistrovaly maličké cosi třpytící se na zemi a svůj kamínek, pro který zde původně šel, ale obešel to, jelikož jeho oči se zafixovaly na překrásnou obrovskou věc, která se zdála být o metr vyšší než byl on sám a s nataženýma rukama k ní pomalu přešel.

 Fascinovaně se mu rozšířily očka a objevily se v nich dokonce malé jiskry, jeho tělo se naprosto uvolnilo a on hned ve své dětské mysli zapomněl na starou paní a dokonce odignoroval i naštvaný hlas, který se zdál být tak či tak moc daleko na to, aby mohl pochytit jakékoliv slova. Postavil se na špičky, ponožky zničené prachem a krátkou ruku natáhl nahoru, aby prsty mohl přejet po té obrovské věci před ním, po tom jemném prachu, po tom velikánovi, jenž žalostně volal pro pozornost. Ale on byl dost chytrý na to, aby věděl, že něco skrývá - něco tajemného, kouzelnějšího než je pouze takhle zaprášená hnědá schránka. Přiložil si šeď na svých prstech co nejblíže k očím, aby mohl prozkoumat i tento detail a nadechl se, přičemž si odkašlal a silně kýchnul, pro jeho překvapení. Do krku se mu dostal nepříjemný škrábavý pocit, avšak rychle jej smyl svými slinami a znovu se pomalu rozhlédl po místnosti, aby mohl vidět cokoliv, co by mu mohlo kvůli výšce pomoci k dosažení na velikána.

 Pomalu se rozešel k protější zdi, hned naproti stála židle, a sic nevypadala ve stavu nejlepším, hoch jí chytl oběma rukama a táhl ji před sebou, jelikož nepatřil mezi silné, kteří kradou ostatním ze školky bonbóny, či hezké věci - ale měl určitý respekt, takže se s radostí nazýval neutrálním. Postavil ji se skřípěním před velikána, jako by to byla jakási zrezlá branka a s dalším srdceryvným křičením židle se na ni postavil, přičemž se dlaněmi opřel o to velké cosi před sebou. Konečně se na to všechno díval z vyvýšeného pohledu, a mohl si tu krásu více užít, mohl si na ni pořádně šáhnout a prozkoumat ji svými prsty, které velice něžně přecházely po oné jedinečné věci pod ním. Jeho oči zachytily jakousi táhlou čáru po předním boku, byl nucen si na židli s dalším vrzáním židle dřepnout a pomalu po ní přejet. Zdálo se, jako by to byl nějaký otvor do neznáma, dovnitř této již dostatečně překrásné věci. Prsty se tedy zapřel o hranu, nad místem, kde byla ona čára a silou se zapřel, zvedající poklop nahoru. Ústa pootevřel v němém úžasu, když odstranil zelenou dečku a spatřil černobílé klávesy, jako by se na něj usmívaly a tahaly jej s sebou do jejich světa.

 A pak jednu z nich stiskl. Ozval se jemný, doopravdy vysoký tón a chlapec ruku okamžitě stáhl, načež si raději na židli sedl a stále pozoroval piano jako samotné boží zjevení. Jeho žaludkem projel překrásný pocit, když mu jím vzlétlo několik set maličkých motýlků, konečky prstů jej mírně zašimraly, jako kdyby jej někdo lechtal pírky, jeho tělo polila horkost. Byl to úžasný pocit, který ale okamžitě zmizel, a na jeho tváři se objevilo mírné podmračení. A tak to zkusil znovu. Znovu a znovu tiskl klávesy, piano vydávalo překrásné tóniny, byť melodicky neshodné, přesto pro jeho uši byly jako líbezná ukolébavka jeho matky, čtení pohádek jeho otce a pohlazení po vlasech jeho tety, která mu tak často vozila pohodlné polštáře, na kterých by, nebýt školky prospal celé dny -  hlava nehlava by se vrhl do náruče jeho otce, který by jej položil opatrně na postel a začal mu číst, usnul matce na klíně v pevném obětí, mezitím co by mu do vlasů pokládala příjemné polibky.

 Dveře se ale najednou otevřely a v nich stála ona, ta žena. Matka, která se na něj mračila, okolo pasu měla zástěru a vlasy spleteny do copu, který měla vbok, takže se jí černé, uhelnatě černé vlasy vyjímaly na jejím rameni. Nic neříkala, ani hoch, který se na ni otočil s mírně vykulenýma očima, prsty stále položeny lehce, tak, až žádná nevydala ani hlásku na pianu a jakoby komunikoval s matkou neverbálně, jako by oba dva moc dobře věděli, co chce ten druhý. Chlapcův pohled po chvíli sklouznul k pianu, smutně a velice pomaličku, jako by tam jeho prsty byly přilepeny, je sundal, s další překrásnou tóninou skákající okolo jeho uší. Avšak pak jej zastínil stín, a on spatřil svou matku - jak se zavřenýma očima hladí klávesy a usmívá se od ucha k uchu, a pak na ně jemně tlačí a prsty kmitá po všech, vydávající tak dokonalou hudbu, ohromený výraz na tváři dítěte sedícího vedle ní. Následně se zastavila, jako by ji něco seklo a otočila se na svého potomka, stále s tím stejným úsměvem. Rty pouze naznačila ; "chceš to umět?"

[:autor note ; 
Začněme tedy výpravu dětstvím tohoto chlapce, milé berušky.
-🐈:]