ƒirst love ✘ yoonmin

AT THAT POINT, I FINALLY WAS TALLER THAN _____ HEIGHT, "PROLOG3"

ČERVEN 9., SOBOTA
_________________________________________
 Z CHLAPCE se pomalu přes ty sekundy, týdny, měsíce a roky stával vyspělý mladík, moc dobře si vzpomíná, vzpomíná si i na to, jak měl možnost onen brunet ve svých volných dnech trávit hodiny u toho velikána, který se nyní avšak zdál menším než byl mladík, jenž jej stále s takovou láskou opečovával a staral se o něj více než o sebe, s úsměvem od ucha k uchu mohl pouze pozorovat ono světlo jeho života, občas si zahrát, ale stále více obdivovat, nežli se dotýkat. Byl schopen být po boku tohoto nástroje nekonečně dlouhé hodiny a přesto při každém stisknutí kláves stále pociťovat ten příjemný pocit v jeho břiše, kvůli kterému i tisk klávesy, stále byly viditelné ty překrásné jiskřičky v jeho očích, které jeho matka vždy uvítala s obrovskou náručí, jelikož mladík nebyl typem, který by se často, či vůbec usmíval - avšak u piana to dokázal, projevovat normální dětské emoce, při něm v jejích očích stále vypadal jako první den, kdy jej objevil - ty rozházené vlasy, náplast na odřeném kolenu, v kraťasech a mikině i přes teplo jara, které klepalo na dveře. Pro oba - matku i syna se piano stalo neskutečným záchytným bodem, kam si každý ukládal své vlastní vzpomínky na toho druhého, na společné chvíle, kdy jej černovlasá žena učila různé styly a různé písně, kdy on ji poučoval o tom, že by jej neměla utírat silou, ale s jemností. Žena byla vždy tak moc překvapena, když jí nabídl její syn pomoc s domácností, či jí chytl na veřejnosti, i přes svůj věk za ruku a prostě stál beze slov po jejím boku, šel za ní kamkoliv. Oba dva si uvědomili, že ono piano chlapce taktéž vychovalo, že vytvářelo jeho charakter a podílelo se na tom, jak se choval, jak vystupoval - a to se s ním prakticky táhlo do dospělosti.

 Avšak pak, když vyšel první stupeň základní školy, necítil se mladík skvěle, tedy tak, jak očekával. Necítil vlastně naprosto nic, popravdě byl prázdný a možná i kvůli tomu opustil dobrovolně svou první lásku - piano, v jeho životě jednu z nejdůležitějších věcí. Zdálo se, jako by se u něj objevila puberta, jako by konečně začal brát život za místo, kde se bojuje - nebyl na to moc mladý? Z místnosti, z toho pokroví, kde se jindy ozývaly ty krásné tóniny byl zase sklad prachu, z opraveného okna se znovu staly ostré střepy jen tak tak držící pohromadě - udělal to tentokrát mladík, nebo nějaký naštvaný kolemjdoucí cizinec? Jediné, co si pamatoval bylo těch pár prázdných dní, kdy chtěl škrábat ze zoufalosti na zamčené dveře, za kterými stálo to zaprášené piano, jako při prvním setkání těchto dvou spřízněných duší - chlapce a věci, která pro něj bývala jako člověk. Klávesy onoho piana, jenž byla jako bílý nefrit sbíraly znovu a znovu prach, tak, jako kdysi, když se na něj zapomnělo předtím, kdy upadlo do temnoty samo sebe a dusilo se vlastními vzlyky, které ovšem nebyly slyšet, jelikož zde nebyl mladík, po boku piana - nemohl tisknout klávesy, aby mohlo vydat žalostnou melodii.

 Pak se ovšem chlapec probudil z toho všeho, z těch podivínských dnů, a byť se nevrátil ke hře na svou druhou polovinu, začal se soustředit na školu, basketbal a všechno okolo něj, než konečně ve své mysli nadobro udusil velikána stojícího na půdě. Ani tehdy si mladík neuvědomoval, co všechno tím ztratil, kolik promrhal a zapomněl, neviděl ten tichý význam - ať už byl jakýkoliv, byl tu vždy, od samého začátku. I přes to onomu dítěti pořád hrálo na mysli jedno ; takhle to nechtěl ukončit a vlastně nechtěl ani onen konec, jelikož v srdci stále potlačoval ony city k této věci, která mu bývala nejdražší. Nemohl s tím avšak nic udělat, bojovat sám se sebou stále ještě nedokázal a podlehnout těmto lákavým myšlenkám návštěvy neuměl, byl moc mladý, moc naivní, že se to vše jednou napraví a oni dva budou moci zase být jako dva souzení si.

 Ale i tak, i sám přes sebe se jednou postavil před dveře a pohledem hypnotizoval nápis dole u rohu, který tam při uzamčení vzpomínek napsal, který jej na očích nyní tak provokoval a on měl chuť rozkopat ty dveře, podpálit či rozsekat na malé třísky, až by z nich zbyl pouze prach, i když by to nemělo žádný smysl - jeho škrabopis měl vyryt v hlavě, protože byl moc pomalý na to, aby stihl se rozloučit a vůbec naposledy zasmát s pianem tehdy, prakticky to byla jeho poslední vzpomínka naň. Když je pootevřel, dopadla na něj tíha jeho činů a on si připadal jako první den, kdy vstupoval do této místnosti plné prachu - vypadalo to téměř identicky s jeho zamlženou vzpomínkou obrazu tohoto všeho. A i jako tehdy, bál se. Tak strašně moc se bál, že jej piano odmítne, že mu již nepůjde hra na něj a on bude zase ničím nezajímavý, byť byl skvělým hráčem basketbalu a byl znám pro své matematické schopnosti. V zármutku pohlédl na tu samotnou věc uprostřed místnosti, opět zaprášenou, se střípky skla povalujícími se na linoleu, jenž se třpytily ve svitu slunečních paprsků, které se snažily oknem dostat dovnitř. Opět ta samá scéna. Tiše vzdychl a s těžkým svědomím dveře pootevřel více, aby se jeho drobná postava mohla dostat dovnitř a on nezpůsobil hluk, jako kdysi onen vražedný křik dveří, či zoufalé volání židle o pomoc. S mírným vrzáním podlahy pod ním se dostal až k pianu, tomu hnědému a překrásnému snu v jeho hlavě, který se mu tak často v těchto chvílích dostával na mysl.

 Prsty, jenž se mu klepaly jemně přiložil na tu krásu před ním a dlouze vzdychl. Jak mohl zapomenout na něco tak krásné? Jak mohl opustit živoucí věc, přes kterou mohl vytvořit celou galaxii? Jako by k němu piano, jeho věrný přítel, jenž na něj čekal promluvil a on byl nucen zatajit dech, přes ty překrásná slova, přes melodicky smyšlený hlas v jeho hlavě ; "Možná odejdu, ale neboj se, ty to zvládneš sám - pamatuji si, že když jsem Tě poprvé potkalo, ach, už jsi tolik vyrost. Toto je konec našeho vztahu, ovšem nikdy se mi neomlouvej. Potkáš mne někdy jindy, v jiném tvaru či formě - tedy pak mne přivítej šťastně."

 Nemohl dělat nic, cítil se tak bezmocný. Ze rtů mu vyšel vzlyk, oko nezůstalo suché. Nevzpomínal si, kdy naposledy plakal, ale bolelo to, jako by kus z něj odcházel a bral si s sebou i kus jeho srdce. Bolelo to jako jehly, jenž se nebojí útoku do srdce oběti, které následně prošijí skrz naskrz, jako by to byla látka - tak cynicky a bez ohleduplného zacházení, ke kterému nebyl dostatečně silně postaven a spadl na zem, ležíc ve vlastních slzách a krvi. Hranou dlaně si rychle slzy setřel a vyšel z místnosti, jako vystřelená kulka - nezapomněl za sebou silou zabouchnout dveře a se vztekem a smutkem jít plakat do svého pokoje. 

 Nebyl na to moc mladý?