Dvě strany jedné mince

1. kapitola

V pondělí ráno zaskřípal štěrk pod koly zastavujících se motorek a všechny hovory studentů Shellcreekské střední utichly. V nastalé odmlce se většina pohledů zaměřila na skupinku nově příchozích, za kterou pomalu zastavovaly autobusy s jejich novými spolužáky. Všechno se to seběhlo tak rychle, že některým ještě ani plně nedocházelo, co se před dvěma týdny v noci stalo. U výbuchu, který srovnal se zemí střední školu v druhé části města, stále chyběla příčina. Naštěstí se během letních prázdnin v budově školy nikdo nezdržoval, a tedy nedošlo ke ztrátám na životech. Všem však bylo jasné, že studenti z Měsíční strany města nemůžou zůstat doma, a tak oba učitelské sbory s pomocí dobrovolníků z řad rodičů i studentů věnovaly předchozích čtrnáct dní usilovným přípravám Shellcreekské střední pro začátek školního roku s poněkud větším počtem studentů, než bylo původně plánováno.
~~~
"Tohle snad nemyslí vážně...! Nemohli nás prostě nechat doma?!" spustila dnes už po několikáté Alya, jen co si sundala přilbu, ze které si svou cestu našly i její neposlušné červené kudrliny.
"Taky bych rozhodně nebyla proti prodloužení prázdnin. Možná o měsíc, o dva, tři - prostě než to spraví..." zamrmlala Marinette a zívla.
"Kočky, nechci vám do toho kecat, ale viděly jste, co z naší školy zbylo?" zasmál se Nino, když zaparkoval svoji motorku vedle své přítelkyně a její nejlepší kamarádky.
"Nic moc... No, teda spíš "nic" než "moc"..." přisvědčila rozmrzele Marinette.
"Takže tím chcete naznačit, že se nejedná zrovna o příliš dočasné řešení...?" zahučela Alya, když už pomalu vyráželi s batohy k hlavnímu vchodu.
"Správně, miláčku! Neříkám já vždycky, že jsi naprosto geniální? Auuu...!" Ninův ironický úšklebek se po ráně do ramene, kterou mu Alya uštědřila vytratil, ale hned ho nahradil zářivý úsměv.
"Zasloužil sis to." ušklíbla se Alya.
"Vždyť já vím. A pro tebe bych..." začal láskyplně Nino, ale Marinette mu skočila do řeči.
"Můžete alespoň na chvíli dát pokoj s tím svým cukrováním?" vrhla na ty dva naoko znechucený pohled. Alya už už chtěla namítnout něco štiplavého, když jí pohled padl na někoho za Marinette.
"Uvidíme se ve třídě, kočko." mrkla na ni a táhla Nina za sebou ke schodům.
"Co to sakra meleš za..." nechápala Marinette.
"Hej Mari!" zaslechla za sebou.
"Luko?!" vyhrkla a s rychlostí blesku se otočila. Bože, jednou z něj budu vážně mít infarkt. "Potřebuješ něco?" dodala.
"Svolávám na dnešní večer válečnou poradu do bunkru. Zajisti, ať se o tom všichni z vašeho ročníku dozví." zavelel.
"A..." ušklíbla se Marinette.
"A co?" nechápavě se zamračil Luka.
"Třeba "prosím"...?" škádlila ho dál.
"Neboj, ještě ti dám spoustu příležitostí si zaprosit, zlato." ušklíbl se tentokrát Luka. "Přijďte přesně v devět." dodal triumfálně a vydal se ke svým kumpánům.
"Vyřídím." houkla Marinette, ale pořádně u toho protočila oči. No jo, můžu si za to sama. Zase jsem si mu perfektně naběhla. Tyhle slovní přestřelky s Lukou ji fakt bavily, kdyby jen tak často neprohrávala... Ať si Alya tvrdí, co chce, Luka byl vůdce jejich gangu - každá holka s ním flirtovala, tak proč by se zrovna ona měla držet zpátky. Vždyť je to přece jen sranda, ne...?
"Crrr!" zazvonění vytrhlo Marinette z jejích myšlenek a tak se sebevědomým úsměvem zamířila ke dveřím, ve kterých před chvílí zmizela Alya s Ninem.
~~~
"Tohle snad nemyslí vážně?! Nemohli je prostě nechat doma?" hlas Chloe Bourgeoisové, dcery starosty, se nesl chodbou jako tlaková vlna.
"Chloe, uklidni se prosím. Vždyť o nic nejde..." chlácholil ji Adrien.
"Posloucháš se vůbec?! Vždyť jsou to všichni zločinci a gangsteři, do jednoho nás tu zamordujou!" Chloeino hysterčení nebralo konce.
"Neházej je všechny hned do jednoho pytle - není to tak, že lidé z naší strany by byli bezchybní a z jejich samí zločinci..." trval na svém Adrien.
"Hele kámo, nevím jak ty, ale když jsem je teď viděl přijíždět ke škole potetované od hlavy až k patě a oblečené v černé kůži, moc na mě nepůsobili dojmem slušňáků." váhavě vstoupil do diskuze Kim a zavřel skříňku.
"Zkuste jim dát šanci." zastala se Adriena Kagami.
"To si teda ještě dobře rozmyslím. Jdete do auly?" ukončila Chloe diskuzi.
"Běžte napřed - sejdeme se tam, ještě si něco potřebuju zařídit." odpověděl Adrien. Chloe s Kimem přikývli a vydali se chodbou. Kagami se na Adriena vědoucně podívala a přidala se k ostatním spolužákům z jejího ročníku.
"Probereme to na tréninku, jo?" otočila se ještě a křikla.
"Jasně..." odtušil Adrien. 
Tenhle školní rok to rozhodně nebude mít nikdo lehké. Atmosféra byla napjatá a všichni rodiče i studenti čekali na oficiální vyjádření školy k otázkám, které nebraly konce... Jak dlouho budou školy spojeny? Jak bude probíhat vyučování v takovém počtu? Dokáží spolu vůbec studenti vycházet? Na všechny tyto otázky se dalo s krátkým časovým odstupem, alespoň přibližně odpovědět. Nejhorší však byly otázky, které nenechaly mnohé z občanů Shellcreeku v noci klidně spát. Co se tenkrát skutečně přihodilo? Jaká shoda okolností mohla zapříčinit výbuch, který srovnal se zemí prakticky celou třípatrovou budovu s přilehlým komplexem? Nebo to snad nebyla nehoda? Městem se šířila spousta teorií... Někteří občané ze Sluneční strany házeli vinu buďto na samotné studenty z Měsíční strany, konkrétněji na členy místního gangu - Murény nebo na nějaké teroristy. A ačkoliv rivalita mezi stranami bujela převážně mezi mladistvými, dokonce i někteří dospělí z Měsíční strany byli ochotni uvěřit, že se jednalo o útok ze strany druhé. Převážná většina však neměla nejmenší tušení a právě ta nevědomost je děsila nejvíce.

Adrien zavřel skříňku a vydal se směrem k aule. Myšlenky mu jedna přes druhou vířily v hlavě, když míjel spojnici chodeb, a tak si nevšiml, že se proti němu řítila dívka s očima upřenýma do papíru v její ruce. Už se nedalo nic dělat, přišla rána a oba skončili na zemi.
"Můžeš mi říct, kam sakra civíš?!" zuřila dívka s tmavě modrými vlasy a s očima barvy pomněnek napůl schovanýma za ofinou.
"Strašně moc se omlouvám, nad něčím jsem se zamyslel a..." spustil Adrien. Vyskočil na nohy a hned napřáhl k dívce ruku, že jí pomůže vstát.
"Tak si příště dávej větší pozor." zavrčela. Okatě přehlédla pomocnou ruku, zvedla se, oprášila si černé kožené motorkářské kalhoty a znovu se zahleděla na papír v ruce. Adrien postřehl, že to byla mapa školy.
"Nepotřebuješ s tím pomoct?" nabídl se.
"V pohodě - trefím sama..." odvětila zamyšleně.
"No, víš... Ehm teda... Stejně se mají všichni studenti nejdříve sejít v aule na slavnostní zahájení školního roku, takže tě tam klidně můžu doprovodit." trochu se zakoktal Adrien.
Dívka na chvíli zaváhala, ale nakonec si unaveně odfrkla a odevzdaně přikývla.
"Mimochodem já jsem Adrien." široce se na ni usmál.
"Marinette..." zamrmlala dívka.
~~~
Paráda! Samozřejmě, že ze všech momentálně šesti stovek studentů se musí srazit právě s Adrienem Agrestem... Nepředstavil se jí příjmením, ale ani nemusel. Všichni o něm slyšeli. Slavný model a syn světoznámého módního návrháře. A pokud jste byli náhodou naprosto hluší, tak obrovské billboardy a přední strany světových módních časopisů se opravdu přehlédnout nedaly. Sama se v módě docela dobře vyznala a jednou se toužila stát její součástí. Ne jako modelka, ale jako módní návrhářka. Alya ji v tomto snu jako správná nejlepší kamarádka podporovala a s nadšením nosila cokoliv, co pro ni Marinette navrhla a ušila. Každopádně Adrien vypadal přesně jako by zrovna vystoupil z oněch plakátů. Jeden by řekl, že nějakému tomu photoshopu se nevyhne nikdo, ale Adrien byl očividně jedna z mála výjimek. Jeho smaragdově zelené oči na ni zvědavě hleděly a občas přes ně padl neposlušný pramen zlatých vlasů. Jeho ústa se neustále otevírala a zavírala, jak se chudák snažil začít nějakou konverzaci a i přes to, že ho dost neslušně ignorovala, se na nich pokaždé vytvořil okouzlující úsměv. Je fakt neodbytný... Jestli mě s touhle princeznou zahlédne někdo z Murén, tak budu mít postaráno o zábavu minimálně do konce týdne.
Mari si odfrkla a nervózně se ošila. Zrovna vstupovali do slavnostně nazdobené auly, která praskala ve švech a Adrien do ní hučel něco o místním oddíle roztleskávaček a jejich zítřejším náboru nových členů.
"Jasně, hele já už..." začala se Mari pomalu vykrucovat, když v tom zahlédla Alyu s Ninem v zadní části sálu. A sakra, kolem nich není jediné volné místo.
"Volná místa už jsou sice jenom vepředu, ale alespoň dobře uslyšíme." mrkl na ni Adrien. Já se toho kluka fakt nezbavím. Blesklo jí hlavou, ale odevzdaně se vydala za ním. Po cestě uličkou na sobě cítila nejen nechápavé pohledy jejích starých spolužáků, ale i všechny bodavě závistivé pohledy jejích nových spolužaček.
Když se konečně usadili v přední části publika, začínala se těmi holčičími nevraživými pohledy dokonce bavit. S vítězným úšklebkem se trochu pootočila a pohlédla za sebe. V tom jí úsměv zamrzl na rtech. Luka jí upřeně sledoval přes celý sál s tázavým pohledem a skrz pootevřená ústa bylo vidět, že má zatnuté zuby. Tak to mi ještě vážně chybělo, zaúpěla si Marinette sama pro sebe a otočila se čelem k pódiu, na kterém už se hlasitým odkašláváním dožadoval pozornosti jejich nový ředitel pan Damocles.