Dvě strany jedné mince

3. kapitola

*týden před prvním školním dnem na zasedání rady města Shellcreek*

V hlavní zasedací místnosti městské rady byl rámus jako ve včelím úle a její členové nevypadali, že by se plánovali ztišit nebo snad dokonce uklidnit.
Jako poslední ke stolu usedla Sabine Chengová se svým manželem, zatímco bodyguardy nechali stát za dveřmi pro případ potřeby. Nikdy se na radnici necítila příliš bezpečně, ale po incidentu, při kterém byla do vzduchu vyhozena střední škola v měsíční čtvrti se nemohla zbavit strachu o svou rodinu a přátele. Nevěřila starostovi a pohrdala jeho pokusy vše ututlat tak, aby se zdálo, že zde došlo k pouhé nehodě. Měla své vlastní teorie, kdo stál za tímto útokem, který byl dle jejího mínění jednoznačně varováním. Pokud by došlo k výbuchu jen o pár dní později, mohlo při té katastrofě dojít k obrovským ztrátám na životech. Na životech jejich dětí. Marinette - nikdy si nepřála vystavovat ji zbytečným rizikům, a právě i proto tu dnes byla. Jak ovšem tušila, nebyla její přítomnost nic platná. Městská rada se rozhodne povolat dávné hrdiny. Tom se jí nesnažil odporovat, když mu oznámila, že oba hlasují proti. Sabine moc dobře tušila, kdo převezme ono břímě tajemství a do jakého nebezpečí to její jedinou dceru přivede. Snažila se však uklidnit myšlenkou, že pokud může někdo jejich město a jeho obyvatele ochránit, je to právě její dcera.
"Tedy je rozhodnuto!" zahřímal starosta, "Ještě dnes večer zapálíme oheň v posvátné jeskyni na hoře Carcharhinus a budeme doufat, že hrdinové naše prosby vyslyší."
Místnost se ponořila do napjatého ticha. Zástupci z řad měsíčníků nečekali na žádné oficiální ukončení schůze a začali se pomalu trousit k masivním dveřím. Sabine se ještě párkrát zhluboka nadechla, aby si dokázala udržet kamennou masku, kterou si nemohla dovolit jako šéfka kartelu ztratit. Kéž by tenkrát dala na Tomovo naléhání a utekla s ním daleko od tohoto proklatého města a povinností, které ji tížily na ramenou, jako by na nich nesla váhu celého světa.

Tu noc opravdu vzplály ohně v jeskynním chrámu na vrcholu hory a městem se nesly vzdálené zvuky bubnů. Spíš jen starší obyvatelé se rozvzpomněli, co to znamená, a to jim pak přeběhl mráz po zádech. Manžel Sabine se jí nevyptával, proč se tu noc vrátila z balkónu se slzami v očích, zatímco za jejími zády tlumeně plála červená záře. Nevěděl, že tato záře právě označila okno jejich dcery, aby strážce artefaktů věděl, komu byl určen osud, je převzít. Avšak ani Sabine netušila, že ve Sluneční čtvrti toho večera světélkovalo ještě jedno okno. Světle zelená záře se tiše toulala mezi domy, až narazila na pískovou vilu se šedou střechou.

*zpět v přítomnosti*

Marinette si potřebovala vyčistit hlavu a cesta nočním lesem byla tím správným prostředkem, jak toho dosáhnout. Dědečkův domek obklopovalo příjemně teplé světlo a už na prahu cítila vůni Šamanova ohně, dědečkova oblíbeného čaje.
Proklouzla vrátky a prošla voňavou zahrádkou přímo k červeným vchodovým dveřím, na které důrazně zaklepala.
"Jen pojď dál, Marinette. Už tu na tebe čekám." Ozvalo se zevnitř.
Mari nic nenamítala a vstoupila. Takhle to u dědečka chodilo vždy. Pokaždé, když přišla, zdálo se, jakoby ji čekal a dříve než mu stačila povědět své trápení, už pro ni měl radu, která se nakonec ukázala být moudrou. Ačkoliv někdy až zpětně, protože rozkrýt pravý význam dědečkových slov, byl často velmi zapeklitý úkol.
Mistr Cheng seděl uvelebený na zemi na malém polštářku a upíjel čaj.
"Ráda tě vidím, dědečku." usmála se na něj Mari a zamířila k pohodlnému křeslu u krbu, ve kterém vesele plápolal oheň.
"Nevěřil by jsi, jaký chaos se strhl dole v zátoce, celé město je kvůli tomu výbuchu vzhůru nohama... Všichni jsou nervózní - ve škole, v gangu, dokonce i doma! Mamka mě sleduje jako ostříž, jasně chápu, bojí se o mě, ale už to trochu přehání. Jediné klidné místo je tady u tebe..." povzdechla si Marinette a přisunula si křeslo blíž k ohni.
"Obávám se, že dnes tě neuklidním ani já, má drahá..." začal pozvolna, "Dost možná ti ještě více zamotám hlavu, ale nemáme na vybranou." Marinette překvapeně vzhlédla, když dědeček vytáhl zpoza zad malou dřevěnou krabičku a položil ji před sebe. Zvědavě natáhla krk, aby si ji mohla lépe prohlédnout. Na černém dřevě byly umělecky vyvedeny záhadné ornamenty v červené barvě.
"Co to je, dědečku?" zeptala se s pozdviženým obočím.
"To je, má milá, další starost, kterou ti naložím na bedra, ale věřím, že jestli to může někdo zvládnout, budeš to právě ty." smutně se usmál a pokynul Mari, aby přišla blíž.
"Zase mluvíš v hádankách, kdo tomu má rozumět..." zabrblala Marinette, ale zvedla se z křesla a natáhla se pro onu záhadnou schránku. Ta jí v tom okamžiku jemně zapulzovala v ruce a slabě zazářila.
"Co to...?!" lekla se Mari a překonala touhu krabičku zase položit.
"Schovej si ji a otevři ji někde na bezpečném místě, kde tě nikdo nebude rušit. Všechny tvé otázky budou zodpovězeny, až po jejím otevření." přerušil ji dědeček, "Ale ještě před tím si dej se mnou trochu čaje a něco mi povyprávěj..." natáhl se pro konvičku a prázdný šálek, vzduchem se rozvoněly výrazné kořeněné tóny.