Dvě strany jedné mince

5. kapitola

V klubovně to jako vždy dunělo hudbou a dým z cigaret tvořil hustou těžko prostupnou mlhu. Luka seděl u svého oblíbeného stolu, odkud měl výhled na celou sešeřelou místnost a za zády zadní východ, pokud by bylo potřeba rychle zmizet. 

Marinette prošla dveřmi klubovny a hned si to zamířila kolem rohového baru a pak mezi kulečníkovými stoly přímo na místo, kde věděla, že ho najde. Měla perfektně rozmyšlené, co přesně mu řekne.
Když ho tam však uviděla rozvaleného s Aurorou na klíně, všechna slova se jí vykouřila z hlavy. Nechápala, co se to s ní děje, ale nemohla si pomoci. Do obličeje se jí hrnula červeň a dlaně svírala v pěst tak silně, až v nich měla vytlačené půlměsíčky od nehtů.
Luka se na ni líně otočil a provrtával ji pohledem šelmy. 
"Potřebuješ něco?"zeptal se znuděně. Na tváři se mu však mihl lehký úšklebek. Moc dobře si všiml její reakce a očividně ho to potěšilo.
"Ráda bych si s tebou promluvila..." procedila Marinette skrz zaťaté zuby, "...osamotě." dodala, aniž by věnovala byť jediný pohled blondýnce, jejíž sukně byla příliš krátká i na tuhle čtvrť nebo se to tak Mari zdálo. Ani to Lukovi neuniklo a potěšeně se usmál.
"Nevidíš, že má teď plné ruce práce?" pronesla Aurora tím svým otravným vysokým hláskem a ještě víc se k němu přivinula.
Marinette ji odmítala brát na vědomí, a tak jen povytáhla obočí v tiché otázce, zatímco stále udržovala oční kontakt s Lukou. Chvíli se jen tak propalovali navzájem pohledy, až se Luka s vědomím, že vyhrál, křivě usmál.
"Však víš, že na tebe si trochu času vždy najdu, kotě..." zavrněl nebezpečně.
Aurora to vzala jako výzvu k odchodu a urychleně se zvedla. Když však míjela Mari, neodpustila si do ní vrazit ramenem.
"Dostaneš, co si zasloužíš, mrcho. Každý tady ví, že nejsi nic jiného než děvka slunečníků a podle toho taky skončíš..." zasyčela jí do ucha.
"To by stačilo." přerušil ji klidným hlasem Luka a zamířil k zadním dveřím, které vedly ven na parkoviště. Marinette ho nejistě následovala, když zamířil ke své motorce. Usedl na ni a nasadil si helmu, druhou jí podával.
"Luko, chci si s tebou jen proml..." začala Marinette nejistě při pohledu na helmu v jeho napřažené ruce.
"Dobře, ale uděláme to za mých podmínek."  pronesl s naprosto nečitelným výrazem, "Ber nebo nech být." dodal ještě. Věděla, že teď už nebylo cesty zpět.
"Fajn..." vydechla odevzdaně a převzala si od něj helmu, nasadila si ji a vklouzla za něj na motorku. Když se motorka rozjela, začal do nich prudce narážet vítr, a tak ho pevně objala, aby se skryla za jeho široká záda. Nos jí naplnila vůně kůže a kořenité kolínské s tóny santalového dřeva, až se jí  z toho trochu zamotala hlava. Uháněli dál inkoustově černou tmou doprovázeni rachotem motorky. Slova, která se jí před chvílí v návalu zlosti vykouřila z hlavy, si začala klestit cestu zpět do povědomí, ale jejich kontext se s jejich opětovným seskládáním zdál jiný.

Když dorazili k lomu, oba beze slova slezli z motorky a vydali se k dobře známé vyhlídce. Chvíli tam jen tak seděli na lavičce a sledovali hvězdy, které se třpytily na noční obloze jako diamanty. Marinette to ticho prolomila jako první.
"Moc dobře víš, že o něj nemám zájem..." řekla se ztrápeným výrazem. Oba věděli,  o kom byla řeč.
"Vážně to vím?" otočil se na ni Luka. "Jak si tím můžu být jistý?" zeptal se a naklonil hlavu na stranu. Všechen jeho vztek, oheň v očích i led v hlase, byly pryč. Neznělo to jako výčitka, spíš jako upřímná otázka. 
"Nemůžeš, ale taky nemůžeš vyhrožovat každému klukovi, který se kolem mě bude točit." řekla prostě. Protože tak to bylo. Nikdo z kluků si nedovolil na ni nic zkusit. A pokud se stalo, že byl nějaký nešťastlivec natolik opilý, že zapomněl, že si jí nemá všímat, některý z Lukových kumpánů se postaral o to, aby si pro příště odnesl pěknou připomínku. Věděla o tom už dlouho a doteď jí to ani nevadilo, všichni to byli idioti a nejspíš si to i zasloužili. Ale s Adrienem to bylo jiné, on byl jiný. Nepatřil do jejich světa, neznal jejich pravidla. Veškerá odpovědnost padala na její hlavu.
"Jsi si jistá, že nemůžu...?" ušklíbl se na ni laškovně.
"Luko, myslím to vážně." utnula ho unaveně a otočila se k němu čelem.
"Ale to já taky, Mari. Myslím to vážně a taky se ti to snažím dokázat, ačkoliv v tom očividně selhávám." V jeho očích zmizely veškeré stopy po pobavení a zbylo jen azurově modré moře. Opravdu to myslel vážně. Pomalu začínala rozumět jeho slovům a pak taky všemu tomu ostatnímu. To poznání jí na chvilku způsobilo naprostý black out mozku. Potřebovala se pořádně nadechnout nebo možná projít. Vstala, ale než stihla udělat dva kroky, ucítila jak ji Luka hbitě zachytil za zápěstí, jemně ji stáhnul zpět přímo k sobě do náručí a pak ji políbil.

Byl to něžný, nikoliv však váhavý, polibek. Luka na ni nijak netlačil, kdyby chtěla, mohla ho kdykoliv ukončit. Což, ačkoliv za to dost možná mohl nedostatek kyslíku, rozhodně neměla v plánu. Svíral ji opatrně v náručí, jako by byla ze skla a každou chvíli se mu mohla rozsypat na malinkaté střípky. V žilách jí proudil tekutý oheň a po celém těle měla husí kůži. Rukama zabloudila do jeho vlasů, zatímco se k němu přitiskla blíž. Lukovy ruce jí vklouzly pod tričko a něžně jí laskaly holá záda. Bylo to, jako by se celý vesmír zastavil. 

Nebyla si jistá, jak dlouho tam seděli a líbali se, ale když se od sebe konečně odtrhli, byli oba rozcuchaní a udýchaní. Chvíli tam jen tak seděli opření čelo o čelo a jejich dech se mísil. Najednou si Marinette uvědomila, že Lukovy ruce stále spočívají na jejích holých bedrech. Nervózně se zavrtěla a vrhla po Lukovi obviňující pohled. Ten sice ruce stáhl a umístil je vysoko do vzduchu na znamení, že se vzdává, ale na tváři mu pohrával zlomyslný úsměv. V tom jí to došlo. Aniž by tomu věnovala velkou pozornost, během polibku se přesunula k Lukovi na klín. Zrudla jako rak a trochu kvapně sklouzla zpět na lavičku. Luka si pobaveně odfrkl, ale poté se jí zkoumavě zahleděl do očí.
"Skutečně to myslím vážně. A teď, když už to víš, je to na tobě..." řekl a nespouštěl z ní pohled.   
"Já... nevím jestli jsem na tohle všechno připravená." přiznala trochu neochotně Marinette. Jednoznačně mezi nimi byla chemie. Na polibek její tělo reagovalo, skoro jako by to měla zabudované ve své DNA. Ale jak moc vážně to myslela? Nehledě na to, že pokud to bylo s někým komplikované, byl to právě Luka. Dokázala by přehlédnout jeho bohatou minulost a tvářit se, že je všechno v naprostém pořádku, aniž by u toho vypadala jako naivní holčička? Mohl by jejich vztah vůbec fungovat? Asi to nebylo až tak nepředstavitelné...
"Netlačím na tebe. Vezmi si kolik času jen chceš." pronesl, zatímco jemně zachytil její obličej v rukou. Chápala, že jí tím nic neslibuje, ale na oplátku ani ona nemusela nic slibovat jemu. To jí prozatím stačilo. Přikývla na znamení, že chápe. Ale ještě tu bylo něco, co jí trápilo...  
"A  co to vyhrožování?" zvedla svůj pohled k jeho azurovým očím a užívala si teplo, které se šířilo jeho dotykem. Jeho oči na chvíli potemněly, poté se však vrátily zpět k normálu.
"To skončí." odpověděl nakonec rozhodně.
"Skutečně?" netvářila se zrovna přesvědčeně.
"Čestný skautský!" mrkl na ni.
"Dobře." dál ho propalovala pohledem. Zafoukal studený vítr a Marinette přeběhl mráz po zádech. "Odvezeš mě domů?" zeptala se.
"Jasně." usmál se na ni a cestou k motorce ji vzal za ruku a propletl si s ní prsty.

Když zastavil u nich před domem, tiše sklouzla z motorky, sundala si helmu a podala mu ji. Luka si sundal svoji a tu její umístil do zavazadlového prostoru.
"Děkuji." usmála se na něj. Když stála na obrubníku a Luka seděl na motorce viděli si přímo z očí do očí. Luka se natáhl a Marinette zavřela oči a zachvěla se očekáváním, on jí však jen odhrnul zbloudilý pramen z očí a vtiskl lehký polibek na spánek. Neuvědomovala si, že zadržuje dech, dokud trhaně nevydechla.
"Zítra ve škole." mrkl na ni Luka a nasadil si helmu.
"Zítra..." broukla Marinette a měla co dělat, aby se mu nevrhla znovu do náručí. Chvíli se ještě dívala za pomalu mizejícími světly a pak vklouzla zadním vchodem do domu a zamířila k sobě do pokoje, kde už spokojeně pochrupovala Tikky.