I never believed (Stisaac/ Stariish)

7. I'm sorry

Myslím, že jsem právě ztratil důvod svého života. Ta kytka dokazovala, že je opravdový konec. Nevrátí se. A ani se nikdy nesplní moje představy o budoucím životě po jeho boku. Každý den mě jeho ztráta bolí čím dál víc. Už ho totiž nikdy neuvidím s tím rozkošným úsměvem, vždy když mi dává tuhle kytici.

Pozoruji jak Lilie ve váze, pomalu uvadají nebo spíš umírají. I když se o ně starám, vím, že je to zbytečné. Stejně dřív nebo později uvadnou. A já ztratím poslední dárek, který mi dal. To není fér. Nakonec všechno jednou skončí.

„Jak se cítíš?" Ve dveřích stál Parrish. S tím stále neutrálním výrazem, kterým mě vždy obdaruje. Někdy bych si přál, aby se na mě smál. Ale pořád je lepší neutrálnost než lítost. Pokaždé kamkoliv jdu, každý se tváří lítostivě. Stěží si nedokážu vybavit jiný pohled než lítost. Jak se mám přes to všechno přenést, když mi nikdo nedokazuje, že to bude v pořádku jednoho dne.

„Už to bylo lepší, ale i horší. Ve skutečnosti nevím, co cítím. Nevím, jestli je to smutek, hněv, radost, bolest nebo všechno dohromady. Cítím se tak prázdně. Nevím, co mám dělat. Jakoby všechno ochablo. " Znovu jsem zaměřil svoji pozornost na květiny. Přeju si, aby se mi všechno vrátilo. Aby se mi vrátila radost ze života, smysl pro humor, Lydia, Scott, Liam, Kira , Derek, táta, máma, Isaac.

„To byly oblíbené květiny mé matky. Měla z nich udělanou svatební kytici. Nikdy mi žádná květina nepřipadala, tak krásná. Milovala vůni Lilií, taky po nich pořád voněla. Vždy když ji cítím, je to, jako by tu byla se mnou. Připomíná mi to dobu, kdy mě každý večer, přišla uložit do postele. Vyprávěla pohádku nebo zpívala ukolébavku. A vždy když jsem usnul, mi dala pusu na čelo. Před svou smrtí mi šeptala, že se těší na to, až se probudím a ona na mě bude čekat, abychom mohli být spolu. Tehdy jsem moc nechápal, proč mi to říkala. Až potom, co umřela, jsem si uvědomil, že to celou dobu věděla, umírala." Ani nevím, proč jsem mu to řekl. Důležitější, ale pro mě bylo, že si ke mně přisedl, dal mi ruku kolem boku, a když jsem se na něj otočil, neměl lítostivý pohled.

„To je mi moc líto." Ale stejně v jeho tváři nebyla ani známka lítosti. Doufal jsem, že to jen předstírá. I když lítost nenávidím, od určitých lidí ji vyhledávám. U lidí, kteří jsou mi blízcí.

„Co vůbec tady děláš? Nebudeš mít problémy? Připadá mi to jako bys každou volnou chvíli byl se mnou."

„Rád bych řekl, že to dělám ve svém volném čase, ale to by byla lež. Tvůj táta mě sem vždy pošle v pracovní době, abych tě zkontroloval a uklidnil ho, že si v pořádku. "

„To ti moc důležitou práci nedává. Asi bych mu měl říct, ať tě taky vezme sebou. Musíš se nudit."

„Dal mi tu nejdůležitější práci. Jsi jeho jediný syn, jeho rodina. Nikoho jiného nemá. Kdyby se ti něco stalo, nejspíš by dopadl hůř než ty. Cítil by se teď hůř než ty. Připadalo by mu, že už nikoho nemá, takže by se vzdal svého života. Ty jsi pro něj nejdůležitější člověk na světě a to se nikdy nezmění. Protože si pro něj vším a já tě hlídám, takže mi dal tu nejdůležitější práci na světě. "Poslední, kdo mi něco takového řekl, byl Scott, který ale nemyslel tátu, ale Isaaca.

Začínám si myslet, že můj život se dělí na dvě části. Na život s Isaacem a bez něj. Ať se snažím sebevíc, vždy se vrátím k němu.

Flashback:

Isaac Pov

„Dereku, jak získáš kontrolu, nad úplnkěm?" Nikdy mi o tom moc neřekl. Jenže teď potřebuji odpovědi. Proč jsem cítil bolest, když jsem se Stilese málem zabil? Proč jsem se zastavil? Jak jsem získal svoji kontrolu? Co by se stalo, kdybych se neovládl?