I never believed (Stisaac/ Stariish)

10. Known feelings

* pozn.  Věnováno pro Adlka313. Snad se ti tato kapitola bude líbit, ale i Vám všem ostatním, kteří tyto řádky budou číst.*   

Stiles Pov

Nevím, co přesně se stalo. Byl jsem hrozně vyčerpaný a promrzlý, než jsem ztratil vědomí. Uvědomoval jsem si, jak se můj dech stával každou vteřinou mělčí a mělčí. Moje smysly pomalu ochabovaly a já se znovu ocitl, už tak pro mě známé, temnotě. Ale i tak se moje tělo stále ochlazovalo.

Naslouchal jsem tichu a čekal na okamžik, kdy můj život skončí. Nebránil jsem se tomu, jaký osud mě čekal. Smrt jsem přijímal s otevřenou náručí a s naprostým klidem. Byl jsem s tím smířený už dřív, ještě předtím než se to všechno pokazilo.

Dobu jsem vyčkával, až se objeví kostra s kápí, která bude v ruce držet kosu, díky které odebere moji duši z těla ven, a já konečně poznám posmrtný život.

Avšak nic takového se nestalo. Spíš jsem kolem sebe pomalu začínal cítit teplo, jakoby mě někdo zahříval. V dáli byl slyšet pravidelný bubnující rytmus, jakoby něčí tlukot srdce.

Uklidňoval mě zvuk pravidelně bijícího srdce. Znamenalo to, že jsem tu nebyl sám. Chtěl jsem se vrátit zpátky. Chtěl jsem být při vědomí, abych věděl, jestli nejsem v nebezpečí. Jestli ten člověk, který mě právě teď drží, není nepřítel, který by mohl díky mě přidělat mým přátelům problémy, kvůli tomu, že by se mě snažili najít a ochránit. Znovu, jako pokaždé, když se objevil nový nepřítel. Vždy jsem byl spíš problém, když došlo k zápasu, než pomoc. Podobně jako když jsme ve škole hráli lakros. Nebyl jsem nikdy dost dobrý.

* Flashback *

První praxe bez Isaaca byla příšerná. Trenér po nás řval dvakrát více a nahlas než u něho bylo zvykem. Nebyl nadšený z Isaacova náhlého odchodu. Nikdo nebyl, i když se pár kluků nadchlo, že můžou získat lepší pozici ve hře, ale ani jeden z nich se nemohl vyrovnat Isaacově vlkodlačí síle.

I když byl osina v zadku, pro náš tým byl jeden z nejdůležitějších členů a to se projevilo během naší praxe. Jackson se stal více zuřivý než obvykle, ale i když Scott byl myšlenkami jinde, nedokázal přes něj Jackson projít, aby získal bod pro svoji skupinu. Každý v týmu věděl, jak moc jsme oslabený a podle toho taky vypadal náš cvičný zápas. Ne že bychom si vedli špatně, ale prostě jsme nebyli kompletní. Něco chybělo a my věděli, že to není v pohodě, zeslábli jsme a pokud se Isaac nevrátí nebo se k nám nepřipojí další vlkodlak, budeme nahraný.

Scott je v jedné polovině týmu a Jackson v té druhé. Dvě naprosto vyrovnané síly stály proti sobě a přesto, že Scott měl v týmu mě, nedokázal Jacksonův tým skórovat. Chyběla zde nenahraditelná síla, která by dokázala rozhodnout o vítězi.

Když trenér ohlásil konec tréninku. Nezapomněl naštvaně odejít ze hřiště, aby se už na nás nemusel dál dívat, na to jak moc jsme neschopní. Po cestě ještě nezapomněl srazit jednoho kluka na zem s tím, že mu překážel v cestě. Při tom nadával na Isaaca, za to že odešel bez řádného vysvětlení.

Ostatní si začali balit věci a šli do šaten. Štval nás všechny Isaacův odchod z týmu. Zvykli jsme si rychle na moc, která nás dovedla k vítězství, ale přijmout slabost, která vede k porážce, jde těžko, obzvláště Scotta s Jacksonem. Kluci si mezi sebou lépe rozuměli, když tu byli všichni tři spolu. Když se dva hádali, třetí to vždy rozsekl. Pro ně to nebyl jen trénink pro hru, ale i pro jejich vlkodlačí schopnosti. Díky lakrosu si více rozuměli při boji. Přesně věděli kde, kdo má jakou slabost a na ni se během toho soustředili. Zlepšilo to plánování strategie útoku.