Mrazivý nepřítel: Zima I.

1. Nebezpečná luna

Ahoj!

Tohle je první ze dvou knih série Mrazivý nepřítel. Doufám, že se vám budou obě knihy líbit a budu vám moc vděčná za přečtení a votes. Cokoliv vás napadne - kritika nebo i něco pozitivního -, pište do komentařů, uděláte mi radost :*

Jen organizačně bych chtěla říct, že budu vydávat tak, jak budu mít zrovna kapitoly napsané (maximálně jednu za den), ale jde mi to docela rychle, takže se nemusíte bát, že byste dlouho čekali. A pár už jich je napsaných ;) Co víc k tomu říct, než:

Enjoy reading ;)

Ze svého bezpečného úkrytu jsem sledovala tvora spícího vedle snůšky velkých modře zářících vajec.

Obrovské stvoření zatínalo své drápy ve spánku do země. Jeho velká hlava, připomínající hlavu ještěra, spočívala na chladné zemi. Celé tělo bylo porostlé tmavou srstí a až moc se podobalo tělu šelmy. Vzadu se pak stáčel do půlkruhu dlouhý ocas s ostrým hrotem na konci.

Vypadal docela neškodně, když spal. Na chvíli jsem si dovolila odtrhnout od něj pohled. Zadívala jsem se na noční oblohu nad sebou. Měla jsem na ni krásný výhled z okraje útesu, ze kterého jsem pozorovala spícího Vorgona asi dvacet metrů pod sebou.

Velký kulatý měsíc zářil uprostřed tmavé oblohy, poseté tisíci hvězd. Usmála jsem se. Luna, ano byla to luna, ale pro mě je to víc než jen měsíc, je to i mé jméno. Už od mala jsem věděla, že dokud mi bude měsíc svítit na cestu, nikdy se neztratím.

Najednou jsem za sebou uslyšela chrčení. Až tehdy mi došlo, že jsem už notnou chvíli nedávala pozor. Prostě jsem vypla a úplně zapomněla na to, že by mě mohlo něco sežrat. Možná už jsem byla pryč moc dlouho a byla unavená, měla bych se vrátit.

Ovšem jen pokud se odsud dostanu živá. Pomalu a opatrně jsem se otočila. Skoro jsem ani nedýchala. Vždycky mě uchvátilo, když jsem viděla nějakého Vorgona z blízka, problém ale byl, že jakmile byl takhle blízko, hrozilo, že už za chvíli nebudu mít čím se na něj koukat.

S vědomím, že je moje hlava v ohrožení jsem se velmi pomalu postavila z podřepu. Netvor přede mnou mezitím pomalými kroky zkrátil vzdálenost šesti metrů na tři. Nádech, výdech. A pak se to stalo. Neskočil on po mně, to já jsem skočila. A nebylo to na něj, ale opačným směrem.

Bleskurychle jsem se přehoupla přes okraj útesu, a než stihl můj nepřítel doběhnout až ke mně, slezla jsem o pár metrů níž, aby na mě nedosáhnul. Visela jsem kus pod okrajem skály, jeden Vorgon byl dvacet metrů pode mnou a druhý dva metry nade mnou.

Nepanikařila jsem. Jedna z mála věcí, které si na sobě cením, je, že umím zachovat chladnou hlavu, teda většinou. Vzpomínám si i na pár případů, kdy ječela a běžela jako o život, ale o tom jindy.

Tím, že jsem se dostala z dosahu nebezpečí, jsem měla aspoň možnost vymyslet plán. Dolů jsem nemohla, jelikož se Vorgon pod útesem už jaksi probral a teď nejspíš jenom čekal, až mu spadne do pusy svačinka. No a nahoru? Ne, dokud tam bude hlídkovat jeho kamarád.

Musela jsem ho odtud nějak dostat. Zadívala jsem se na okraj útesu nad sebou. Zdál se být vratký, pár velkých kamenů se při mém skoku povolilo. A tak jsem udělala něco, co by se za normálních okolností rovnalo sebevraždě – začala jsem ho provokovat.

„Hej příšero!“ zavolala jsem na něj. „Copak, bojíš se výšek? Tak pojď si pro mě.“

Tak nějak jsem věděla, že mi rozumí a taky že ano. Nejistými kroky se přiblížil k okraji a ohnal se po mně. Naneštěstí pro něj, naštěstí pro mě, jsem byla moc daleko.

Opět jsme začala pokřikovat provokativní hlášky. Popošel si ještě blíž. V zářivě modrých očích šelmy se objevila hrůza, když kameny pod jeho předníma noha povolily a on přepadnul přes okraj.

Už jsem chtěla začít v duchu jásat, ale namísto toho jsem hlasitě zakřičela bolestí. Když jsem se totiž snažila uhnout stranou, aby nespadnul na mě, podařilo se mu uštědřit mi jeden zásah. Jeho drápy mi sjely přes rameno po půlce zad.

Jeho zoufalý řev z pádu se přidal k mému bolestnému jekotu. Dopadnul s hlasitým žuchnutím, ale to já už jsem neřešila, zajímala mě jen bolest, která mi ochabovala smysly. Zatínala jsem prsty do skály a zavřela oči.

Najednou se zdálo vylézt dva metry po skále plné záhybů jako nemožný úkol. V lezení po skalách jsem v celku zdatná, jinak bych se nepověsila dvacet metrů nad zem. Jenomže rameno mě teď neskutečně bolelo a já jsem se jen s obtížemi škrábala nahoru.

Když jsem se konečně dostala přes okraj útesu na rovnou zemi, prudce jsem oddechovala. Bolelo mě snad úplně všechno, ale nejvíc rána na zádech.

Ještě naposledy jsem se podívala dolů. Vorgon, který předtím ležel u svých vajíček, nyní stál vedle bezvládného těla svého druha a upíral na mě vyčítavý pohled.

Najednou jsem se cítila provinile. Ne, to je přece hloupost, je to jenom stvůra, ne? Odvrátila jsem od něj pohled a kousek se vzdálila od okraje.

Vytáhla jsem si z batohu obvaz a sundala jsem si ze zad dvousečnou sekeru, kterou vždycky nosím sebou. Nenechte se mást, nejsem bojovník. Všeobecně se žádnou zbraní toho moc nesvedu. Ta sekera je jenom taková moje jistota.

Když se mě někdo ptá, na co ji vlastně nosím, většinou si z něj dělám srandu, že s ní sekám dříví na oheň. To je ale hloupost, protože rozdělat si oheň je jeden z nejlepších způsobů, jak na sebe přilákat pozornost a nechat se sežrat.

Rána na zádech naštěstí nebyla až tak hluboká. Obvázala jsem si ji a ještě naposledy se přiblížila k okraji útesu. Už tam bylo Vorgonů víc, byli stejně velcí, jako ten, kterého jsem shodila dolů, ale menší než ten, co hlídal vejce. Musel to být jeden z vůdců smečky. Ti menší teď táhli pryč mrtvého Vorgona.

Došlo mi, že musím zmizet, než sem někoho pošlou a tak jsem se otočila a rozběhla se pryč. Je čas vrátit se domů.