Mrazivý nepřítel: Zima I.

2. Stále naživu

Kladla jsem do sněhu jednu nohu před druhou a pravidelně oddechovala. Poklusem jsem vyběhla z lesa a blížila se k oné velkoleposti přede mnou. Obrovské hradby z černého kamene se táhly zleva doprava, kam oko dohlédlo.

Na hradbách se procházely hlídky. Když uviděli blížící se postavu, na chvilku se zastavili, aby se ujistili, že nejsem hrozba. Když jim ale podle záplavy dlouhých hnědých vlasů  došlo, že jsem to jen já, pokračovali dál. Pche, umím si živě představit ten jejich pohrdavý výraz.

Ohlédla jsem se za sebe, na masivní hory. Jedna vyšší než druhá, všechny pokryté sněhem, který střídaly ostré výběžky skal.

Vrátila jsem se pohledem zpátky k hradbám, tentokrát k malým dveřím, kterým se jinak říkalo brána. Brána to ale nebyla ani omylem. Kamenný otvor, ve kterém se vyšší z nás museli skrčit, byl tak malý, aby jím neprolezli Vorgoni.

Zastavila jsem se tedy před hlavní bránou, neboli hlavními dveřmi, jak jsme tomu s oblibou říkali, a zaklepala na ně. Vedle nich se otevřelo okýnko a v něm byla hlava starého vousatého muže. Když jsem mu vlezla do výhledu, tvářil se, jako by viděl ducha.

„Luno? Ty jsi přece mrtvá,“ divil se.

„No, Osfalde, já si teda připadám docela živá,“ odstoupila jsem od okýnka a dala ruce do stran, abych ukázala, že jsem zdravá jako rybička. Teda aspoň více méně.

Osfald začal šermovat rukama před obličejem. „Ne, ne, já to tak nemyslel. Rád tě vidím, jen jsi říkala pět dní a byla jsi pryč patnáct. No nic, pojď dál.“

„Znáte mě,“ usmála jsem se a prošla dveřmi, které mi otevřel. Za ta léta, kdy Osfald u brány sloužil, se už mnohokrát stalo, že se někdo nevrátil. Občas někdo přetáhnul dobu, kdy měl být pryč o pár dnů. Pokud to bylo víc než o týden, už ho prohlásili za nezvěstného.

„Děvenko,“ zavolal za mnou ještě. „Asi bys měla vědět, že se právě teď koná tvůj pohřeb.“

Cože?! Teda je pravda, že o deset dnů jsem ještě nikdy nepřetáhla, ale tohle? Nejdřív jsem na něj jen valila oči. Nakonec jsem ale přikývla a rozběhla jsem se na hřbitov.

Podél celé vnitřní časti hradeb se táhlo něco, co by se dalo nazvat vojenským městem. Byla tu hlavní pevnost, spousty kasáren, jídelny pro vojáky, malé obchůdky a tak podobně. No a nakonec samozřejmě hřbitov, na který jsem teď mířila.

Prošla jsem hřbitovní branou, ale namísto toho, abych pokračovala rovně až k hloučku lidí, kteří nepochybně truchlili nad mou ztrátou, jsem to vzala kolem. Přece se nepřipravím o příležitost zjistit, jak by vypadal můj vlastní pohřeb.

Když jsem se k hloučku truchlících lidí přiblížila, nikdo si mě nevšimnul, všichni měli hlavy sklopené k zemi. Neviděla jsem ale pořádně a taky neslyšela, co se děje uprostřed. Rozhlédla jsem se kolem a rozhodla se vylézt na strom hned vedle skupiny lidí.

Když jsem se vyštrachala nahoru do bezlisté koruny, měla jsem na ně konečně dobrý výhled. Na dřevěné rakvi byla položená jedna z mých seker, které jsem si nechala ve svém pokoji v kasárnách. Žádné květiny, v zimě byste jich stejně moc nenašli.

Svalnatý černovlasý muž v honosném brnění s drahou kožešinou přes záda předčítal předem připravený proslov. „Luna se narodila v prosté rodině. Už odmalička jevila zájem o svět za hradbou a tak, když jí bylo dvanáct, neváhala a přidala se ke Stopařům. Brzy se vypracovala a stala se i členem rady. I přes občasné drzé poznámky byla její přítomnost na poradách velkým přínosem. Svými hrdinskými činy v Pustině zaslouží náš vděk a uznání.“

Měl pravdu, už odmalička jsem věděla, že přesně tohle je to, co chci. Zvláštní, když někdo takhle shrne váš život do několika vět.

Zatímco generál mluvil, prohlížela jsem si lidi, co stáli kolem. Byli tam i moji přátelé. Dívka s vlasy těsně nad rameny tmavě zrzavé barvy s ostrými rysy ve tváři. Jmenovala se Melisa, ale my jsme jí stejně říkali jen Mel.

Tvářila se sklíčeně a byla zavěšena do svého staršího bratra. Alex měl vlasy stejné barvy, jen o dost kratší. I přes jeho kamenný výraz jsem poznala, že je smutný.

Jestli jsem někdy viděla zničený výraz, tak to byl ten Jackobův. Dlouho jsme se hádali o tom, že si nepřeje, abych chodila za hradby sama. Nedivila jsem se mu, před dvěma lety slíbil Carlosovi, že na mě dá pozor. Bylo mi Jackoba líto, určitě si to teď dával za vinu. I ten jeho culíček blonďatých vlasů, které měl po stranách hlavy vyholené, dneska vypadal nějak sklesle.

Poslední, kdo mě zaujal, byl on. Sebastianovi do tváře padaly vlasy barvy havraní černé. I přes to, že měl sklopenou hlavu, jsem si všimla jeho lhostejného výrazu. Spíš bych řekla, že ho v tu chvíli zajímaly víc špičky svých vojenských bot, než proslov jeho otce.

V druhé části generálova proslovu jsem se už ale začala pobaveně šklebit. Vděk a uznání? Spíš bych řekla, že je rád, že ode mně má konečně pokoj. Když generál skončil, už jsem to nevydržela. „Páni, to jsem nevěděla, že mě tak postrádáte, generále.“

Všichni se podívali mým směrem a já jsem si tak mohla prohlédnout nechápavé výrazy v jejich tvářích. U některých se nechápavost změnila v radost, u jiných ve zklamání.

„Luno!“ zvolal Jackob a rozběhnul se ke mně.

Slezla jsem ze stromu a nechala se obejmout. „Jsem rád, že jsi v pořádku,“ zamumlal mi do vlasů.

Zmáčknul mě až moc silně a jednu ruku mi dal na obvázanou ránu na zádech. „Au,“ odtáhla jsem se.

Jackob ode mě odstoupil a uchechtnul se. „No aspoň z většiny v pořádku.“

Ještě jsem se přivítala s Mel a Alexem, než jsem se přesunula ke generálovi. „Poslušně hlásím, že jsem ještě pořád na živu,“ oznámila jsem mu lehkovážným tónem.

Nespokojeně se ušklíbnul. „Tohle má do poslušnosti hodně daleko.“ Rozhlédnul se kolem na zvědavé obličeje všech přihlížejících. „Pohřeb se ruší, všichni zpátky na své pozice,“ zavelel a všichni se rozešli.

Ještě jsem si vyměnila krátký pohled s generálovým synem. Měla jsem skoro pocit, jako by mě ty jeho ledově šedé oči rozkrojili vejpůl. Odolala jsem pokušení se na něj dívat ještě dýl a obešla ho.

Podívala jsem se na sekeru, ležící nepovšimnutě na dřevě. Byl to Bertík. Ano, svým sekerám dávám jména. Je to divné? No, nejspíš, ale líbí se mi dávat nebezpečným věcem nevinná jména.

Přehodila jsem si sekeru přes rameno a vydala se k východu. Udělala jsem jenom pár kroků, než jsem se zastavila. Upoutal mě nápis na náhrobku. Stálo tam ‚Carlos, hrdina Pustiny‘. Do kamenné desky byl vsazený meč se zdobenou rukojetí.

„Ahoj, Carlosi,“ pozdravila jsem ho, jako by to mohl slyšet. Jenomže on tam nebyl. Ztratil se někde v Pustině za hradbami a nikdo ho už nikdy neviděl. Byl to můj nejlepší kamarád, o dva roky starší. Teď mi bylo přesně tolik, jako jemu, když zmizel, šestnáct.

Všechno, co jsem teď uměla, všechno, co jsem znala, bylo od něj. Moc mi chyběl, ale on by si přál, abych šla dál. A tak jsem se ještě naposledy zadívala na jeho jméno a pokračovala jsem směrem k východu. Mám přece ještě práci, musím dokončit, co Carlos začal.