Mrazivý nepřítel: Zima I.

11. Od počátku věků

Poslala jsem Zoey do pokoje se převléct, zatímco já jsem se vydala do jídelny pro jablko. Našla jsem tam Alexe s Mel a Jackobem, jak sedí nad mapou.

S jablkem v ruce jsem k nim přišla blíž. „Ahoj, plánujete výpravu?“

Všichni přikývli, očividně moc zabraní do mapy, než aby mi dali slovní odpověď. Koukla jsem Alexovi přes rameno. Ukazoval zrovna na Ezekské údolí.

Odkašlala jsem si. „Tam bych teď úplně nechodila, jezero je totiž dost… neprůchodné.“

„Copak jsi vyváděla? Ou, počkej, už vím, řekla sis, že to jezero je moc jednotvárné, tak jsi ho rozmlátila sekerou.“ rýpal Alex jako obvykle. Klasická narážka na moji neobratnost se sekerou.

„Ty Alexi, nechtěl by sis ještě pospat,“ opáčila jsem mu. „Ta kočička na tvém obličeji se Jackobovi ráno moc povedla.“

Poplácala jsem Jackoba po rameni a dala se na odchod. Nechtělo se mi do pokoje. Bloumala jsem chodbami kasáren a hledala nějakou zábavu. První otevřené dveře, na které jsem narazila, byli dveře knihovny.

Vešla jsem dovnitř a rozhlédla se. Nikde nikdo. Pokračovala jsem tedy mezi regály. Vyhlížela jsem knihu, která by mě něčím upoutala. Všimla jsem si jedné knihy, která svou tloušťkou předčila všechny ostatní.

Zajímalo mě, kolik má stránek, tak jsem ji pomalu vytáhla z regálu. Málem mi spadla na zem, nečekala jsem, že bude tak těžká. Na jejím obalu stál nápis Arentilská kronika od počátku věků.

Donesla jsem si ji k nejbližšímu stolku. Skoro osm set stránek, tolik stálo na posledním listu kroniky. Otočila jsem pro změnu na první stranu a četla úvod:

Bývaly doby, kdy i naše území nebylo nic víc, než neobdělávaná holá půda a nehostinné hory. Lidé hledající novou naději na lepší život se sem stěhovali z jihu a postupně se dostávali až k horám. Nakonec i hory podlehly lidské rozpínavosti, netrvalo to však dlouho.
V jižní části země, která byla nazvána Arentil, podle bájných kamenů Arenteleidů, které lidé našli v horách, se začala formovat nova vláda. Během několika let se musela potýkat s nemalým problémem. V horách se začala vyskytovat zvláštní a nebezpečná stvoření. Dostala jméno Vorgoni, jehož původ nám není znám.
S prvními Vorgony lidé začali opouštět svá sídla v horách. Vojenský poradce Balard Walton navrhnul králi Teodorovi I. stavbu hradeb, aby udrželi Vorgony od nejhustěji osídlených částí země. Sám Walton pak byl obsazen do funkce generála, který měl zodpovídat za obranu hradeb. Jeho potomci pak dědili tuto funkci podobně, jako se dědí titul krále.
Dlouho se do hornaté oblasti nově zvané Pustina nikdo neodvážil. Prvním odvážlivcem byl Thomas Kornvel, který s Waltonem příliš nevycházel. Walton totiž neschvaloval, aby se do Pustiny někdo vydával.
Po Kornvelovi přišli další a Waltonův odpor postupně opadával. Nově vzniklá skupina zvaná Stopaři překonávala hranice a na svých výpravách se dostávali čím dál do Pustiny.
Po smrti Balarda Waltona nastoupil do funkce generála jeho starší syn Oskar Walton, který oficiálně schválil výpravy Stopařů. Jeho bratr Askavario Walton se stal průkopníkem mezi Stopaři. Dostal se tak daleko, jako ještě nikdo před ním. Se svým bratrem se v mnoha věcech neshodli a tak docházelo k častým konfliktům. Své poznatky o Vorgonech zapsal Askavario do deníku, který se ale nikdy nenašel. Okolnosti jeho smrti jsou nejasné, převládá však varianta, že jako spousta dalších Stopařů zmizel v Pustině.
Další generál z řad Waltonů je Nikolas Walton. Počas jeho působení se vojenské město vzniklé na bezpečné straně hradeb značně rozrostlo. Jeho osazenstvo bylo oficiálně rozděleno na dvě skupiny – Obránci a Stopaři. Lze předpokládat, že dalším generálem se stane jeho syn Sebastian.

Úvod skončil a mně už se nechtělo číst dál. Zaklapla jsem knihu a odnesla ji zpátky tam, kde jsem ji našla. V hlavě mi vířila spousta otázek. Jak je možné, že se objevilo tolik lidí, kteří s generály své doby nesouhlasili? Kam se poděl Askavariův deník?

Nechtěla jsem čekat, až se naskytne vhodná příležitost se někoho zeptat, chtěla jsem to vědět hned. Rychlým krokem, skoro až během, jsem se dostala zpátky do jídelny. Měla jsem docela štěstí, že tam Jackob ještě zůstal. Na druhou stranu jsem se tomu nedivila, protože do sebe zrovna cpal svačinu. Jak může někdo jíst tak moc a zároveň si udržet tak vypracovanou postavu?

Došla jsem až k němu a sedla si za stůl. „Co víš o Askavariu Waltonovi?“ zeptala jsem se okamžitě.

Zarazil se, nejspíš nechápal, proč se ho na to ptám. Pak jenom pokrčil rameny a polknul. „Stopař, příbuzný jednoho z generálů.“

„Bratr jednoho z generálů,“ opravila jsem ho.

„Jo, moc se nemuseli,“ ušklíbnul se.

„Jo a nevíš, co se stalo s jeho deníkem,“ naléhala jsem, protože mě začínali Jackobovi úsečné odpovědi štvát. Zatím mi neřekl nic nového.

„Ztratil se, nikdo neví kam. Možná se o to zasloužil jeho bratr. S tím, jak se hádali, bych se ani nedivil, kdyby nechtěl, aby po něm zůstal nějaký odkaz.“ Kousnul do chleba s pomazánkou a spokojeně přežvykoval.

Zamyslela jsem se. „Nepřijde ti divné, že v minulosti hodně lidí s generály nevycházelo?“

„Možná si koledovali. Byli moc zvědaví. Ani ty bys neměla být.“ Podíval se mi do očí a já jsem v nich opět zahlédla starost.

„Ale co se snažili zjistit? Nebo spíš co věděli?“ nechápala jsem.

„Nevím, ale s Askavariem to špatně dopadlo.“ Další starostlivý pohled. Proč to pořád dělá? Vždyť já nejsem malé dítě.

Naklonila jsem se blíž, jakoby mi to mohlo pomoct něco zjistit. „Myslíš tím, že se o to nějak zasloužil jeho bratr?“

„Už to prosím neřeš, nikam to nevede,“ zamítnul moji otázku.

Prudce jsem vstala od stolu. „Ale já to musím řešit. Kdybychom měli ten deník nebo jiné informace od dřívějších stopařů, nemuseli bychom každý začínat úplně od píky.“

I Jackob se postavil a začal divoce gestikulovat. „A k čemu by nám to bylo? Proč chceš pořád vědět víc? Porazit Vorgony nám žádná převratná informace nepomůže. To se dá jen díky vojenské síle a taková armáda, která by dokázala zlikvidovat populaci Vorgonů, na světě není.“

„Já je nechci vyhladit, chci ukončit tuhle válku,“ oznámila jsem mu nekompromisně a ráznými kroky se vydala pryč.

„Oni nejsou jen obyčejní nepřátelé, jako v každé válce. Jsou to stvůry, nedá se s nimi vyjednávat,“ volal za mnou ještě Jackob, ale já už jsem mu neodpověděla.