Mrazivý nepřítel: Zima I.

5. Můj ochránce

Už vím, co jsem si zapomněla – lano. Kdybych ho totiž měla, mohla bych aspoň kousek slaňovat, jenomže jsem ho neměla, takže jsem to prostě musela slézt dolů.

Znáte ten pocit, když někam vylezete a už se vám nechce zpátky? Najednou jsem zatoužila létat. Ta volnost, ta nevázanost. Letěla bych, kam bych chtěla, nenechala bych si od nikoho rozkazovat. Zasněně jsem vydechla.

Bohužel tohle je realita a mě teď čeká cesta dolů a pak zpátky k hradbám. Hradby, chce se mi tam vůbec? Co když tam na mě Arnold s tím druhým čeká? A taky Sebastian...

Od teď budu nosit vždy po ruce nůž. Jen pro jistotu. Nehodlám je s ním zapíchnout, nikdy jsem nikoho nezapíchla, ale aspoň je tím zastraším.

S menšími obtížemi jsem slezla a vydala se zpátky k hradbám. Bílý sníh před hradbami teď hyzdily velké modré skvrny Vorgoní krve. Odvrátila jsem od nich pohled na nebe. Jako obvykle během zimy v království Arentil bylo zataženo.

Opatrně jsem po špičkách cupitala chodbou. Hezky ode zdi ke zdi. Ti, co mě viděli, mě nejspíš museli mít za blázna, ale to mi bylo jedno, už předtím mě za něj měli.

Nikoho z obávané trojice jsem neviděla a tak když jsem za sebou zabouchla dveře, úlevně jsem se o ně opřela zády a chvilku vydechovala. Málem jsem vyskočila z kůže, když se  ozvalo zaklepání.

„Kdo je tam?“ zeptala jsem se v obavě, že uslyším jednoho z těch tří.

„Tady Jackob,“ ozval se jeho hlas a já jsem si oddechla, „hledám tě, prý poskakuješ po chodbách jako nindža.“

Zasmála jsem se a otevřela mu dveře. „Máš snad strach o moje psychické zdraví?“

„No, za tu dobu co tě znám,“ ušklíbnul se a opřel se o rám dveří. „Přišel jsem ti říct, že je porada, určitě jsi zase zapomněla.“

„Sakra, porada,“ plácla jsem se do čela a začala Jackoba tlačit ven ze dveří. „Couvej, couvej, musím se převlíct.“

On se ale nenechal, přece jenom je o hlavu vyšší než já a v porovnání svalové hmoty jsem oproti němu párátko. „Hele, počkej, kde jsi byla?“

Ajaj, zřejmě si všimnul batohu na zádech. Tak teď vymyslet nějakou hodně fikanou historku. „Moje dlouholeté znalosti Vorgonů mi naznačili, že se chystá útok a tak jsem šla ven, abych se na něj mohla koukat z výšky, z hory.“ Výborně Luno, pitoměji už to snad říct nešlo.

„Vážně? A moje dlouholeté znalosti tebe mi naznačili, že kecáš.“ Jackob si založil ruce na hrudi, očividně nespokojený s mojí odpovědí.

„Prostě jsem šla ven, jen tak, co je na tom?“ založila jsem si ruce na prsou i já, abych mu mohla oponovat.

Zakroutil nad tím hlavou. „Prostě mi to nesedí.“

Chvíli jsme na sebe jen tak koukali a já už jsem si začínala myslet, že to Jackob nechá být. „Jsem rád, že jsi zpátky,“ přerušil tu krátkou chvíli ticha.

Došlo mi, že myslí tu výpravu před několika dny. Zvedla jsem obočí. „Já vím, už jsi mi to říkal.“

Přikývnul na znamení, že si toho je vědom. „Jen bych byl rád, kdybys mi příště řekla, že někam jdeš, zvlášť pokud se chystáš lézt na nějakou horu.“

Povzdechla jsem si. „Nemusíš mě pořád hlídat, umím se o sebe postarat,“ zadívala jsem se mu do očí, aby věděl, že to myslím vážně.

„Právě že musím, slíbil jsem to,“ na chvíli se odmlčel, „a navíc, jsi součást party, nechci přijít o dalšího kamaráda.“ Poznámku o tom, že se o sebe umím postarat, jako by neslyšel.

Tak tohle je Jackob, můj skoro dvoumetrový ochránce, který mě bude chránit, ať se mi to zrovna líbí, nebo ne. Nakonec jsem ale přikývla a svěsila ruce. „Musím se převléct, pak přijdu na poradu.“

Jackob pokýval hlavou a ustoupil ze dveří. Ještě naposledy mě změřil svýma studánkově modrýma očima, než jsem před ním zabouchla. Ještě chvíli jsem nechala ruku na dveřích a přemýšlela.

Měla jsem mu to říct? K lidem nikdy nebývám moc otevřená, ale Jackob by si zasloužil znát pravdu. Na druhou stranu, kdyby to věděl, byl by si to se Sebastianem a spol. pěkně vyřídil. No, to by možná taky nebylo až tak špatný, chtěla bych, aby Arnold dostal za vyučenou a další koupel by mu jedině prospěla. Nakonec jsem došla k názoru, že to ještě zvážím.

Ve spěchu jsem na sebe hodila pohodlnější oblečení a vyrazila ke dveřím. Než jsem ale stihla překročit práh, vzpomněla jsem si, že jsem sebou ještě chtěla vzít jednu důležitou věc. Hrabala jsem chvíli ve skříni, pak v truhle pod postelí. Už tehdy mi bylo jasné, že přijdu pozdě. Nakonec jsem našla to, co jsem hledala, v zásuvce vedle postele.

S rošťáckým úsměvem jsem si dýku zastrčila do vysoké boty a přetáhla přes ni nohavici. Vyrazila jsem směr porada a už jsem se těšila na ten generálův nespokojený výraz, až přijdu pozdě. Při té představě jsem se pousmála.

A opravdu generál nezklamal. Když jsem s rámusem rozrazila dveře – při jejich váze to ani jinak nešlo –, zatvářil se jako kakabus a chvíli mě propaloval pohledem. To je toho, jako by si za ten rok už nezvyknul. Polovinu oválné místnosti vyplňovala tribuna s židlemi a stoly pro radu a tu druhou pódium s pultíkem pro generála. Došla jsem až na svoje místo vedle Jackoba a otočila se zpět ke generálovi. Copak nám dnes asi chce sdělit?