Mrazivý nepřítel: Zima I.

22. Návrat domů

„A kam že to vlastně jedeme?“ ptala se mě Zoey už potřetí, když jsme sedlaly na koně. Ještě ten den, co mi generál pohrozil, že Zoey zavře, jestli bude dělat problémy, jsem ji odvedla do stáje.

Co má člověk dělat, když nechce lhát, ale na druhou stranu nechce ani říkat pravdu. Povzdechla jsem si. „Zoey,“ oslovila jsem ji pomalu. „Tobě je dvanáct, že ano?“

Zamračila se na mě, jako bych jí právě nějak nehezky urazila. „Jo, ale nejsem žádný malý dítě,“ ohradila se vůči mým slovům.

„Fajn, tak ti to teda řeknu na rovinu. Tady v Hraničním městě lidé – nebo minimálně náš generál – nemají rádi lidi, kteří se stavějí na odpor pravidlům. Já se s možností, že mě za to potrestají, potýkám poslední dobou dost často. Nechtěla jsem, aby ses do nelibosti generála dostala i ty, ale stalo se to, když jsi usilovala o moje propuštění – za to jsem ti vděčná. Teď tě ale na pár dnů, možná týdnů, musím odvézt mimo tohle město, dokud se všechno neurovná.“

Pořád se na mě vyčítavě mračila. „Co se má urovnat?“

„Současná situace,“ povzdechla jsem si. „Hele, já se pro tebe vrátím, ano? Slibuju.“

Dívala jsem se jí do očí, ale ona svým ukřivděným pohledem neustále uhýbala. „Zoey prosím, podívej se na mě.“

Nakonec neochotně zvedla pohled a zadívala se mi do očí. „Tak fajn.“

„Dobře,“ pokývala jsem hlavou, „tak nasedej.“

Na hřbetech statných hnědých hřebců jsme vyrazily ven ze stájí. Město jsme nechaly za sebou a před námi byla zasněžena krajina. Poklusem jsme projely dvěmi vesničkami dokonce v tichosti. Pak už ale Zoey přemohla zvědavost a tak se začala znovu vyptávat.

„A kam to teda jedeme?“

Pobaveně jsem se ušklíbla nad její nedočkavostí. Asi bych ji to už měla říct. „Za mými rodiči. Bydlí v Eskalotu, do setmění jsme tam.“

„Takže ty se s nimi usmíříš?“ vyptávala se dál.

„Ehm, no asi budu muset,“ přiznala jsem.

„A co jim řekneš?“ zajímala se.

Pokrčila jsem rameny. „Na tom ještě pracuju.“

Klusaly jsme dál a krajina byla čím dál míň kopcovitá. Když jsme projely další vesnicí, už byla z krajiny by úplná placka. Kolem naší cestičky se rozprostírala pole, která sem tam vystřídal nějaký les. Minuly jsme zamrzlé jezero, při němž jsem si vzpomněla na naši poslední zkušenost s úprkem po praskajícím ledu a otřásla jsem se.

Z dálky před námi se pomalu nořily věže jediného velkého města široko daleko. Městské hradby působily chatrně, jako by se o ně nikdo příliš nestaral, protože nehrozil útok. Kdo by stál o dobývaní země, která je každou zimu ohrožována krvelačnými stvůrami.

Vjely jsme dovnitř dokořán otevřenou branou a pokračovaly dál městem. Bylo to už dávno, kdy jsem tady byla naposled, přesto jsem si ale cestu pamatovala. Zastavily jsme se před velkým honosným měšťanským domem.

Zoey se na mě udiveně podívala. „Tady jsi mohla bydlet a tys odtud zdrhla?“

„Jako někdo, kdo chce pořád poznávat nové věci a všechno prozkoumat,“ věnovala jsem jí zkoumavý pohled, „bych čekala, že pochopíš, proč jsem nechtěla zůstat celý život zavřená v nějakém domě. Mám ráda svobodu, volnost, ne čtyři zdi.“

Pokrčila nad tím rameny. „No jo, ale kdybych vyrůstala v takovémhle luxusu, možná bych dost vážně uvažovala o tom, že zůstanu.“

Zakroutila jsem nad tím hlavou a sesedla z koně. Vešla jsem branou dovnitř na nádvoříčko lemované podloubím, kde se ke mně hned nahrnula služebná.