unspoken words✔️

41. návštěva v kožené bundě

Nevolnosti a nesnesitelné bolesti hlavy přetrvávaly celý týden, ale jako nějakým kouzlem, když se přehoupl červenec a nastal první srpnový den, vše se změnilo. Po psychické i fyzické stránce mi bylo lépe než kdy jindy a s Justinem se vše dalo zase do pořádku, jako by se snad nikdy nic nestalo a jako bych nikdy nic nepokazila. Byla jsem šťastná.. 

***

Zrovna když jsme s Justinem seděli rozvalení na pohodlné pohovce v obývacím pokoji a ládovali se praženou kukuřicí z plastového sáčku s obrázkem kukuřičného zrna se slunečními brýlemi, někdo dvakrát za sebou rychle zazvonil. Zdálo se mi to povědomé, jako bych to dříve slýchávala často. Nemohla jsem si ovšem vzpomenout kde, kdy a za jakých okolností. Aniž bych si to uvědomila, stála jsem u vchodových dveří, jen s velkým, místy děrovaným svetrem a černými kraťasy. ,,Kdo to je?" Křikl Justin dost nahlas, aby překřičel reklamu v televizi. ,,Nevím." Řekla jsem spíše tak polohlasem. Byl by zázrak kdyby mě vůbec zaslechl. Zbrkle jsem otevřela a na prahu dveří jsem uviděla stát vysokého, pohledného muže kolem padesátky. Byl trochu snědší, ne nějak moc, spíš bych řekla, že jeden z jeho rodičů je nebo byl Mexičan. Od pohledu působil docela sympaticky, na tváři mu hrál vlídný úsměv a v očích mu jiskřila touha a radost. Černé vlasy měl místy prošedivělé, to samé i perfektně upravené, na krátko střižené vousy. V pravém podpaží svíral stříbrnou motorkářskou helmu, která mu perfektně hladila k tmavě šedé motorce, stojící u branky domu. 

Oblečený byl přiměřeně svému věku a stylu. Hnědá, místy prošoupaná kožená bunda mu zakrývala malou skvrnu od hořčice v pravém horním rohu černého trička s krátkým rukávem a na boku tmavých džínů mu visel lesklý řetěz. Ne nějak velký, nejspíš jen na klíče. 

Když už jsme na sebe takhle hleděli asi půl minuty, vzpamatovala jsem se. Někoho mi připomínal, jako bych ho už kdysi viděla. ,,Ehm.." Odkašlala jsem si. ,,Můžu.. Můžu vám nějak pomoci pane?" Vložila jsem si pramen vlasů za ucho a jemně se pousmála. On se stále jen přihlouple usmíval, už mi přišlo, jako by byl loutka. Naštěstí se za mnou objevil Justin, opřel se o dveře a pohladil mě po rameni. ,,Kdo to je Amy?" Než jsem stačila odpovědět, že netuším, chlápek promluvil. 

,,Amy.. Takže jsi to ty." Konečně položil helmu na zem a vrhnul se na mě. Svými silnými pažemi mě obejmul tak pevně, že jsem začala trochu kašlat. Ihned se zase odtáhl a s úsměvem na mě zíral. Potom mě chytl za tvář a jemně mě pohladil. 

,,Co se to sakra děje? Kdo jste a co tu chcete?!" Křikl Justin a odsunul mě o kousek dál od chlápka, stojícího u dveří. ..Přijel jsem za svou dcerou." Usmál se a ukázal na mě prstem. Než jsem stačila jakkoliv zareagovat, znovu se do toho vložil Justin. ,,To jste se asi musel splést. Amyin otec je někde pryč. U nějaký děvky." Lehce jsem se pousmála. Přesně to jsem mu totiž o mém otci řekla. A on si to zapamatoval. Muž se, aniž by jakkoliv zareagoval na Justinovu poznámku, otočil na mě. ,,Amy, jsem tvůj otec. David. David Parker. No tak, vzpomínáš si na mě, ne?" Nemohla jsem uvěřit, že tak od pohledu sympatický pán je můj otec, který od nás utekl, když mi bylo sedm. ,,Potřebuju si s tebou promluvit. Prosím pane, nechal byste nás o samotě?" Kývl na Justina, stále s úsměvem. Ten se pro změnu podíval na mě. Chvilku jsem se rozmýšlela, ale pak jsem zakývala hlavou na souhlas. Justin se tedy s povzdechem znovu vzdálil a já se otci podívala do očí. ,,Máte.. Totiž, máš něco, čím bys to mohl prokázat? Dokázat mi, že jsi skutečně můj táta?"  ,,Bude ti muset stačit moje slovo a.. Občanka. Nic víc nemám." Nastavila jsem ruku a on mi do ní vložil modro bílou kartičku. 

jméno: David Juartes Parker

datum narození: 8.1.1970, Seattle, Washington

***

,,Tady. Černá s mlékem. Jak jsi chtěl." Posadila jsem se k ostrůvku v kuchyni, naproti mému otci. ,,Děkuju." Vzal malý hrnek s kávou a trochu si usrkl. ,,Hmm.. Dobrá." Usmál se a promnul si ruce. ,,Jsem tak rád, že jsem tady! Že jsem tě konečně našel." ,,Našel? Co to proboha říkáš? Vždyť jsi sám odešel. Odešel jsi ode mě. Od mámy. Od nás. Jak si vůbec dovoluješ sem jen tak nakráčet, po několika letech a dělat, že se nic nestalo? Že jsi jen odjel na dlouhej trip pro cigarety!" Několikrát za sebou jsem zamrkala, abych zahnala slzy, co se mi draly ven z očí a povzdechla si, zatímco jsem pohled sklopila na zem. Dlouhou dobu bylo ticho. Otec ťukal ukazováčkem do keramického hrnku s kávou, ze kterého se napil jen jednou. 

,,Rád bych ti vysvětlil, jak to vlastně všechno bylo. Abys to pochopila. Prosím, vyslechni mě. Nechci po tobě, aby ses mi vrhla do náruče a byla na mě jako Mílius, ale prosím tě.. Aspoň mě vyslechni. O nic jiného nežádám." Maličko se pousmál a konečně se znovu napil kávy. Už musela být studená a zhořklá. ,,Dobře.." Kývla jsem a na vteřinu se mu podívala do očí. Byl to pohledný muž, nedivila jsem se, že se do něj matka zamilovala. Očividně ale už tak krásný nebyl na duši, když byl schopný matku i mě opustit. 

,,Neopustil jsem vás." Začal, a já si začala připadat trochu provinile pro mé myšlenky. Zároveň jsem ale udržovala určitý odstup, přeci jen jsem ho skoro neznala. ,,Alespoň ne tak, jak si asi myslíš.. S matkou jsme se poznali v devadesátým devátým v jedné kavárně v Brooklynu. Já tam byl na kurzu fotografování pro pokročilé amatéry." Ušklíbl se a usrkl si kávy z hrnku. ,,Tvoje matka tam dělala servírku. Přivydělávala si a ne málo. Na tu dobu to byly docela slušný peníze. Vím, zní to jako clishé. Romantické seznámení, při kterém mi naleje kávu a trochu vylije i mimo hrnek, společně se tomu zasmějeme a utřeme to a při té příležitosti mi na jeden ze suchých ubrousků napíše moje číslo. Ale ne, takhle to nebylo.. V podstatě si mě ani nevšimla, obsluhovala vedlejší stůl, nějaký dva kluky s barevnýma vlasama. Pamatuju si to doteď, jeden je měl rudý a ten druhej zelený. Ne tak svítivě, spíš do tmava, ale.." ,,To mě ale nezajímá otče." Vyjela jsem na něj a naštvaně se mu podívala do očí. ,,Omlouvám se.." Odkašlal si a pokračoval. ,,Nějakou dobu jsem na ní koukal, než si mě všimla taky. Hned jsme si padli do oka. Problém byl, že se moc líbila i mýmu kámošovi, kterej tam byl tehdy se mnou. Byl bohužel rychlejší a začal s ní chodit. S tvojí matkou jsem se pořádně poznal až v klubu, když jí Robert.. Teda ten kámoš přivedl na sraz naší party. Dali jsme se do řeči a než jsem jí stihl říct, že s mi moc líbí, skončili jsme v posteli. Druhé ráno jsem jí požádal, aby se s Bobem rozešla a byla se mnou, že jí miluju, ale.. Ona řekla, že to nejde a odešla. Moc jsme se od té doby neviděli, až když mi zavolala, že je těhotná. Byl jsem nadšenej, protože jsem si byl sto procentně jistej, že je to dítě.. tedy ty, že jsi moje. Ona si byla jistá taky, takže to řekla Bobovi, který se s ní po tom rozešel. Nemohl mít děti, takže mu bylo jasný, že to nebylo s ním. Po čase, když ses narodila, jsme si koupily byt a sestěhovali jsme se. Byli jsme šťastná rodina, ale byl tu problém.. Tvojí matce pořád ležel v žaludku Robert. Nenáviděla ho. Už jen jeho jméno jí způsobovalo strašný vztek. A tak, když mi po několika letech zavolal s nabídkou skvělé práce, nemohl jsem to odmítnout. Ovšem odmítla tvoje matka. Odmítla se kamkoliv stěhovat. A už vůbec ne někam, kde by byl Bob. Hádali jsme se o tom celou věčnost. Až mi nakonec jednoho dne řekla, ať si jedu. Řekl jsem, že se za půl roku vrátím a všechno bude v pořádku, ale.. Ona si to nepřála. Nepřála si, abych se vracel, když jsem schopnej jí takhle podrazit. Bylo to vrcholně nespravedlivý, takže.. Jsem prostě odjel. Po půl roce mi pracovní smlouvu prodloužili na dobu neurčitou a tak.. Jsem tam zůstal. Za celou dobu jsme si s tvou matkou nepromluvili. Volal jsem jí, psal.. Chtěl jsem vědět, jak se máte, co děláte celé dny.. Ale nikdy se neozvala zpět. A tak jsem to po nějaké době vzdal. No a před pár dny jsem se rozhodl, že to tak nenechám. Že pojedu do Brooklynu, do jejího starýho bytu a zkusím štěstí. A opravdu tam byla. Trochu starší, s pár vráskama a krátkýma vlasama, ale.. Pořád stejně dokonalá. Řekla mi, že seš v Goldenbillu a dala mi adresu, ani mě nepozvala dál. Ani po těch letech si se mnou nechtěla promluvit. No, to je jedno.. S malým papírkem v kapse jsem sedl na motorku a dojel až sem. Za tebou. Tak co.. Už chápeš, proč jsem tak rád, že tě vidím?"