Zlato, co se třpytí [SasuNaru, NaruSasu] ✓

Kapitola sedmá

Sasuke a Naruto si užívají společně strávený večer.

Sasukemu již po několika málo krocích došlo, kam má blonďáček namířeno. Jak by taky ne, když šel touto cestou již dvakrát tam a zase zpátky. Nyní to však bylo díky černočerné tmě o něco těžší. I když byl veden, temnota mu i tak mátla všechny jeho smysly a nejednou se stalo, že zakopl o větev či vyvrácený kořen stromu jen proto, že ho prostě a jednoduše neviděl. Jeho společník ale nevypadal, že by mu to vadilo. Párkrát ho dokonce i slyšel se zasmát. Nedivil se mu. Vedle jeho hbitých a tichých kroků musel působit jako slon v porcelánu.

Nakonec se přece jen k jezírku dostali. Už z dálky si všiml plápolajícího ohně, a když sestoupili z malého kopečka a přišli blíž, zjistil, že se před nimi rozkládá několik zářících bodů, jež alespoň malinko osvětlovaly ono krásné okolí. Deset zapálených pochodní stálo asi metr od drobné prolákliny, ve které se toho odpoledne smáčeli. Byly rozmístěny několik kroků od sebe a dávaly tak okolnímu prostoru alespoň trochu světla. Vypadalo to naprosto úžasně. A jak Sasukemu o pár chvil později došlo, postaralo se to také o jejich bezpečnost. Pokud je divoká a krvelačná zvířata vycítí a s úmyslem je sežrat přijdou blíž, hořící louče je okamžitě odradí. Geniální.

Velmi to na něj zapůsobilo. Když se o několik desítek let později zahloubal do starých zažloutlých stránek svých deníků z mládí, usmíval se a byl si jistý tím, že tento moment byl za celé to dobrodružství jedním z těch nejkrásnějších.

Naruto ho za ruku dovedl až k tůni, nechal své tělo klesnout na zem a stáhl s sebou i Sasukeho. Oba dva si kecli na zadek přímo před drahokamy posázenou hladinu vody. Teprve až tehdy si mladý Uchiha uvědomil, že klenba stromů nad jezírkem není tak hustá, a že hvězdám dává možnost úchvatného odrazu.

Několik minut vedle sebe seděli bez jediného slova. Již během nich si Sasuke uvědomoval magičnost celého toho večera. Zvláštní šimrání v palcích u nohou se vrátilo. Už znovu měl chuť zahýbat všemi prsty sem a tam a pořádně si je prokrvit. Pocit se po dalších pár okamžicích pomalu začínal šířit jeho tělem směrem vzhůru. Nejprve byla zasažena lýtka, poté stehna. Ve chvíli, kdy šimrání došlo až do jeho intimních míst, se nepříjemně ošil a srdce se mu zběsile rozbušilo začínající panikou z neznámé situace. Když vibrace postoupily výš a jeho slabiny opustily, neuvěřitelně se mu ulevilo. Velmi mu to připomnělo onen stav, kdy ho Naruto vzal za ruku a byl k němu tak blízko. Mohl to být podobný případ? Sasuke to nechápal. Nevyznal se v reakcích své mysli a svého těla. Pokud takto vypadal počínající pud se s někým spřátelit, tak byl možná i rád, že prožil celý svůj život bez jediného kamaráda. Očividně takové situace naprosto nezvládal. Ale aby se přiznal, děsilo ho to. Bylo to již podruhé za několik málo minut, co se mu něco takového stalo. Doufal, že ty stavy mají logické vysvětlení, a že je to pouhou nervozitou, kterou očividně velmi špatně snášel. V životě se mu mockrát nestalo, že by byl z něčeho nervózní či vystresovaný. Nebyl takový. Byl klidný, rozvážný a vyrovnaný. To, jak ho jedno malé a skoro obyčejné dobrodružství změnilo, bylo skoro nepochopitelné.

Zhluboka se nadechoval, aby se uklidnil. Nechtěl na sobě nechat absolutně nic znát. Ještě stále si Narutovými úmysly nebyl jistý a nechtěl mu dávat jedinou příležitost, kdy by mohl vycítit jediný bod zlomu, chvíli zakolísání či nepozornosti. V hloubi duše se tomu všemu však vysmíval. Domorodcovi smysly byly stokrát citlivější než ty jeho. Pokud si v Sasukeho chování ale všiml jakékoli změny, nedával nic najevo. Jen tiše seděl s nohama v tureckém sedu a zíral na noční jezírko, přičemž se mírně usmíval. Těžko říct, co se mu honilo hlavou. Třeba jen obdivoval scenérii před sebou. Nebo i jemu připadala ona noc magická. Se Sasukeho štěstím ale nejspíš přemítal nad tím, kdy je vhodná doba svého nového černovlasého kamaráda praštit kyjem a upéct nad ohněm a které koření by se nejlépe hodilo k mladému američanovi s japonským původem.