Zlato, co se třpytí [SasuNaru, NaruSasu] ✓

Kapitola třetí

Po delší době další kapitolka  :)

Bude se našim hrdinům džungle líbit? A co onen bájný kmen?

Prodírali se hustými spletěmi škrtících lián a dalších plazivých rostlin, jež se ovíjely okolo mohutných stromů s chůdovitými či podpůrnými kořeny. Místní flora jimi byla tak propletená, že to skupince zvědavých badatelů velmi znepříjemňovalo cestu. Nebyla zde žádná pěšina, po které by mohli pokračovat hlouběji a hlouběji do nitra krásného, ale také velmi strašidelného a nástrah plného pralesa. Skrz velmi početné a druhově pestré rostlinstvo si museli prosekávat cestu mačetami, aby tímto hustým porostem vůbec dokázali projít i s jejich tažnými zvířaty nesoucími zavazadla. I přes tyto zjevné nesnáze si Sasuke cestu velmi užíval. Přírodu miloval už jako malý chlapec. Když se procházel zahradami jejich sídla, cítil se klidněji a uvolněněji, nežli kdy byl ve společnosti svých vrstevníků či jiných lidí. Nyní si proti své vůli uvědomoval, jakým přínosem se pro něj toto dobrodružství stávalo. Jistě, putování bylo velmi náročné, ale když viděl všechny ty nádherné barvy rozprostírající se všude okolo něj, bralo mu to dech. Za celý svůj život snad neviděl tolik odstínů zelené, žluté a červené barvy. Pomalu začínal cítit, že se z něj stává úplně nový člověk.

Co se zvířat týkalo, jeho velmi dobře potlačovaný strach z jedovatých stvoření ho stále ještě neopustil. Všichni museli dávat veliký pozor zejména na jedovaté hady či obrovské anakondy, se kterými si není radno zahrávat. Největší radost měl ve chvíli, kdy na jednom ze stromů napočítal deset známých druhů brouků a dva takové, které ještě nikdy v životě neviděl. Stejně jako rostlinstvo okolo nich byly oděni v zářivých krovkách všech možných barev (nejvíc se nejmladšímu Uchihovi stejně ale líbil ten modrý), častokrát osázenými černými tečkami, které se na jejich těle vyjímaly jako drahokamy.

Pokud však bylo něco, co štvalo naprosto každého člena výpravy, byl to otravný hmyz a s ním spojené horko. Sasuke nevěděl, co přesně za komáry a moskyty v pralese žije, ale věděl, že mu nesmí koukat jediný kousek holé kůže. A tak byli všichni zabalení do vrstev oblečení a pomalu, ale jistě se pekli pod náporem horka a neustálé vlhkosti.

Od chvíle, co před týdnem v sedm ráno místního času vyrazili na výpravu, ušli již mnoho kilometrů, ačkoli místy postupovali značně pomalu. Fugaku byl toho dne velmi spokojený, neboť se začínal plnit největší z jeho snů a plánů – a taky ho velmi mile překvapilo, když postarší průvodce Jiraiya dodržel svůj slib, a kromě sebe a mezků jim dal k službám mladého chlapce Kibu, místního hocha se zvláštním tetováním na obličeji jako velmi nadaného učně průzkumnického řemesla. Tento hnědovlásek měl velmi silný orientační smysl a dokázal si všímat i takových věcí, které již staré Jiraiyovi oči neviděly.

I když byl Inuzuka schopný a bystrý hoch, na Sasukeho vkus byl možná až trošku hlučný a namyšlený. Po celou tu dobu se snažil se Sasukem navázat nějaký kontakt, tomu se ho ale dařilo okázale ignorovat. Něco mu na chlapci jeho věku úplně nesedělo. Až moc bedlivě po večerech poslouchal Jiraiyovy historky zaměřující se na údajný bájný kmen, a až moc se vyptával jeho otce na cíl cesty. Ve chvílích, kdy se nikdo nedíval, Kiba očividně propadal do stavů nespokojenosti a dlouhého přemýšlení. Sasuke si toho ale všiml a dával si na něj pozor. Bylo to moc... podezřelé.