Zlato, co se třpytí [SasuNaru, NaruSasu] ✓

Kapitola třináctá

Přidávám vám sem další kapitolu :3 Moc děkuju za všechny ohlasy <3

Byl vyčerpaný. Tak strašně vyčerpaný a unavený. Na náladě mu nepřidávalo ani horko, ani přílišná vlhkost, jenž byla pro tropický deštný prales tak typická. Cítil kapky potu tvořící se mu na čele, jak stékají dolů přes spánky, lícní kosti a odkapávají na jeho novou a čistou košili. Skoro mohl slyšet, jak padaly a vsakovaly se. Byly to děsivé dunící rány, tak hlasité, až mu z toho tepalo ve spáncích. S každým dalším ukápnutím mu hlava třeštila víc a víc. Nejraději by byl, kdyby mohl volně vylétnout ze svého těla a na chvíli si od té námahy odpočinout. Vždyť pochodovaly tak strašně dlouho! Den za dnem, krok za krokem stále dál a dál, skoro do mrtva. A odpočinek? Jeden den po náročném prošlapaném týdnu? Co to jako mělo být? Zbláznili se snad? Chtěl je otec utahat do mrtva a pak se se svými badatelskými objevy vrátit domů úplně sám, vyprávěje o jejich smrti jako o tragické nehodě? Samozřejmě by mu pak uznaly všechny zásluhy. Jistě, nemohlo to být jinak. Chtěl se otočil a sdělit mu, že už se nemusí přetvařovat, že na všechny ty jeho podvody přišel. Místo toho ale šel pořád dopředu a neohlížel se. Nešlo to. Celým tělem mu rezonovala tak strašná bolest, až se to téměř nedalo vydržet. Potřeboval zastavit a trochu se vydýchat, přesto však nezastavoval. V hlavně mu hučelo, ruka mu hořela.

A pak najednou cítil, že je volný a konečně si může odpočinout. Usmál se, úlevně vydechl a přestal své končetiny namáhat dalším pohybem. Vánek prolétávající kolem něj byl příjemný. Osvěžoval každý kousek jeho těla, odnášel bolest trápící namožené svaly. Tedy alespoň do doby, než mu došlo, že si vůbec nehoví. Nohy ho najednou přestaly poslouchat, vypověděly službu a on cítil, jak se řítí k zemi. Nebyl ani schopný ochránit si hlavu rukama. Poslední, co slyšel, byly polekané výkřiky celé jejich družiny.

Potom spal. Nevěděl, jak přesně dlouho to bylo. Občas si ale už přál, aby se probudil. Možná to bylo těmi sny, jež se mu zdály. V hlavě se mu promítaly všechny možné zmatené představy, jak od smrti jeho a ostatních členů družiny, tak o druhé výpravě, která nechtěla nic jiného, než krást a ubližovat. Lačnila po krvi a na nic a nikoho se neohlížela. Brala s sebou všechny, bez rozdílu na věk a pohlaví. Muže, ženy, děti. Nikdo nezůstal ušetřen. Občas se mu zdálo něco, co nebylo tak brutálního, jako toto. Přišlo mu, že je schován v otcově milujícím náručí. Slyšel všechny možné zvuky a hlasy, ale nikdy nebyl schopen rozeznat, o čem si povídají. Rozuměl jen těm dvěma, které mu připadaly něčím povědomí. A pak přišla na řadu bolest. Chvíle, kdy se opět ozvalo zranění jeho ruky. Byla obrovská, spalující, uváděla ho do nepříčetnosti. Slyšel se křičet tak nahlas, až mu přeskakovaly hlasivky. A celou tu dobu pořád jen spal, přesvědčený o tom, že se to celé odehrává pouze v jeho hlavě.

***

Oční víčka se pomalu, skoro až líně, zatřepala. Oči samotné otevíral ještě pomaleji, jako kdyby to byla v tu chvíli ta nejnamáhavější věc, kterou měl kdy v životě možnost vykonat. Jakoby ze zemského povrchu zvedal ohromný balvan. Nakonec se mu však přece jen podařilo procitnout, i když ho to stálo velkou dávku sil. Téměř okamžitě musel zamrkat, jak bylo denní světlo prudké a řezalo ho do všech zrakových senzorů. Trvalo hodnou chvíli, než ten nepříjemný pocit zmizel. Když si ale po pár minutách konečně zvykl, zjistil, že hledí do jakéhosi podivného střešního okénka, jež bylo místo skleněné tabule vyplněno zvláštní sítí.