Zlato, co se třpytí [SasuNaru, NaruSasu] ✓

Kapitola první

Kapitola první. Sasuke se se svým otcem vydává na výpravu.

Mladý černovlasý muž postával venku před domem. V jedné ruce držel černý batoh nacpaný k prasknutí, a i když to na sobě nedával vůbec znát, měl co dělat, aby se nenapřáhl a netřísknul s ním o zem. V obličeji se mu však nepohnul jediný mimický sval. Tak jako vždycky nedával svoje emoce vůbec najevo. Už od raného dětství byl toho názoru, že lidé člověku nebudou moci ublížit, když neznají jeho pravé city.

Uhnul stranou a lehce nakrčil obočí, když okolo něj prošel starší, stejně tak černovlasý muž, jako byl on sám. Už podle podoby bylo očividné, že se jedná o otce a syna. Na rozdíl od něj bylo na dospělém muži znát, jak se v tu situaci asi právě cítí. Obličej měl stažený a mračil se. Něco očividně nebylo tak, jak by si přál.

„Co tady tak postáváš, to nemáš co na práci? Vezmi ty věci a pomoz mi je nandat na přívěs," zabručel nervózně a ukázal na hromadu zavazadel válejících se u auta.

„Hm..." zamručel jen Sasuke, do volné ruky vzal další batoh nacpaný k prasknutí a došel až k vozidlu.

S jistou známkou znepokojení se na ten stroj poháněný čtyřmi koly zadíval. Tušil, že kdo nyní vlastnil automobil, dal se řadit mezi elitu. A pokud věděl, oni elitou vždycky byli. Bylo téměř jasné, že když se jeden z těchto modelů dostal na trh, musel ho Fugaku Uchiha okamžitě koupit. Černovlásek si ani nedokázal představit, že by jejich rodina byla s něčím pozadu. Stále však tomu krámu úplně nevěřil. Pokrok v poslední době udával tempo, co se stylu života týkalo. Vědci a podnikatelé přicházeli každou chvíli s něčím novým, po čemž se téměř okamžitě strhla lavina a všichni onu věc museli mít. Začátek nového století byl v rozpuku. Na něj samotného to ale všechno bylo až moc rychlé. Měl raději klid a pohodu. A nikam se nehnal. Co se však jeho bratra týkalo...

„Sasuke, jestli si nepospíšíš, ujede nám vlak. A pak další vlak. A pak..."

„Další vlak?" zkusil to mladík s mírně drzým úsměvem ve tváři.

Tentokrát však už konečně poslechl a začal otci pomáhat s nakládáním. Táta měl zčásti pravdu. Jakmile by jedno spojení zmeškali, neměli by šanci stihnout ostatní. A celá ta šílená trasa s milionem přestupů by se musela plánovat od začátku. Jestli Fugaku něco nesnášel, bylo to meškání. A kdyby si prodloužili pobyt doma o několik dalších dní, určitě by ho za to roztrhal na kousky.

Když bylo všechno hotovo, otočil se zády k autu, a jako kdyby to bylo naposledy, se se smíšenými pocity zadíval na dům. Nechtěl odjíždět. Miloval jejich rodinný dům. Vypadal spíše jako menší zámek, ale kdo by si stěžoval? Nepřál si odtud odjet do dalekých končin, do džungle, ze které se možná už ani nevrátí. Největší radost mu dělávaly ranní procházky jejich zahradou. A teď se s tím vším bude muset na několik měsíců rozloučit. Docela by ho zajímalo, co by jim na to tak řekla matka, kdyby byla v tu chvíli ještě naživu.