Jedna pro dva/Marcus and Martinus

#6

Hned po ránu jsem musela čelit nepříjemnému zvuku, budíku.Pomalu jsem se nahla pro mobil a vypla ho.Jak já nenávidím ten otravný zvuk.Moc jsem s nevyspala,hrozně mě bolelo v podbříšku.

Pomalu jsem vstala a zamířila si to do koupelny.
Tam jsem se opláchla, vyčistila zuby a řasy namalovala řasenkou.

Pak jsem šla do kuchyně kde jsem si z lednice vzdala mléko a ze špajzu sušenky.Usedla jsem ke stolu a začala jíst.

Když jsem dojsedla, šla jsem zpátky do svého pokoje kde jsem se převlékla.Zrovna jsem si oblékala tričko když tu najednou někdo zazvonil na zvonek.

,,Kdo to může bejt? a ještě v tuhle dobu?"

Pomalu jsem šla ke dveřím a vzala za kliku.Tak nějak v duchu jsem se modlila aby to nebyl Matyáš.
Pomalu jsem otevřela dveře a tam stála policie.

,, Dobrý den vy jste Emily Watson že?"

,,A- ano jsem děje se něco"

,,No musíme vám s velikou lítostí říct že vaše teta Líza Watson dnes byla zabita při bouračce když jela v autobusu,je nám to líto"hned jak to dořekli tak jsem se málem sklopila na zem.

,,To né,to není možné"řekla jsem a rozklepaným hlasem a přitom se snažila udržet slzy.

,,A jelikož vám ještě není osmnáct musíte k jiným příbuzným"

,, Já ale žádné jiné příbuzné nemám"řekla jsem a rozbrečela jsem se. Teta byla to jediný co jsem ve svým posraným životě měla, už nemám nikoho.

,,Tak v tom případě nám to je líto ale musíte si do zabalit věci a jít s námi a my vás předáme nedalekému sirotčinci"jeho slova mě ještě víc zabolela. Já a do sirotčince?To snad už nemůžu být horší.

,,Tak já si jdu zabalit"

,, Jistě počkáme tu"

Zavřela jsem dveře a pomalu se o ně opřela a sjela po nich.Slzy se mi valily po tváři proudem a nešly utišit.

,, Né to není možný, prosím né!"křičela jsem a vzlikala do rukou.Jak se to mohlo stát zrovna mě, mě ta co život má tak pokažený že to už být horší nemůže.Proč?

Pomalu jsem se zvedla ze země a šla si zabalit pár nejnutnějších věcí. Pár triček, kalhot a spodní prádlo. Hygienu a asi je to vše.Se slzamy v očích jsem se vrátila dolů. Otevřela jsem dveře a vyšla ven a dveře zabouchla.

,,Tak můžeme jít"řekla jsem a vydala se směrem k policejnímu autu.

Policista mi jen otevřel dveře a pobídl ať si sednu.
Sedla jsem si a zapla si pás.

,,Ach"vzdychla jsem.

,, Děje se něco slečno?"zeptal se jeden s těch policistů.

,, Já jen že jsem si vždycky říkala že tímhle autem nikdy nepojedu a teď tu sedím a jedu do..."ani jsem to nedořekla a rozbrečela jsem se.Je těžké vědět že jste na celém světě sama a nikoho nemáte.

,, Nebojte slečno,v tom sirotčinci to je pěkné"řekl a snažil se mě aspoň trochu uklidnit.Nic jsem mu na to neřekla jen se na něj pousmála.Auto se rozjelo a jelo směrem k sirotčinci.

***

,,Tak jsme tady slečno, vystupte si prosím"řekl policista.

Já jen bez slova otevřela dveře a vystoupila z auta.
Předemnou stál velký dům. Měl malá okna,tady, šance na útěk mizivá, velká vrata co vrzali když jsme vycházeli dovnitř.Celý dům páchl starobou a po chodbách se rozléhalo plakání jiných dětí. Dům měl dvě patra,do druhého patra vedli velké schody na jejímž konci stála stará paní s kožichem nejspíše z norka,pusu namalovanou rudou rtěnkou a vysokými podpatkami.