Brookland (CZ)

/2/ Zlatá karta

Během asi desetiminutové cesty z Mimi's jsem se musela hodně přemáhat, abych nezačala řvát na celé auto. Kdokoliv jiný by jen nad Quinn mávnul rukou a šel dál, ale já jsem taková být neuměla. Její sebejistota a arogance mě vytáčela k nepříčetnosti. Všechno mi dlouho leželo v hlavě a všechno jsem řešila pořád dokola. Pěkně naprd vlastnost.

Jakmile jsem vystoupila z auta před hlavní budovou stáje, obloženou tmavým dřevem, na kterém už byly znát známky stáří, těžce jsem si povzdechla.

Brookland.

Tohle místo patřilo naší rodině už pěkně dlouho. Do doby, než se stal mým domovem, jsem sem jezdila jen na prázdniny, které nebyly nikdy delší než den nebo dva. Přesto mi přirostl k srdci. Všechno tady tehdy působilo tak hezky neupravené a nedokonalé na rozdíl od našeho centra v New Yorku, kde mělo všechno své místo, řád a nenašli byste jedinou chybu. Tady jich byly miliony. Fakt, že se Brookland vlastně rozpadal, mě dostihl o pár let později.

Můj otec byl vždycky obrovský snílek, se srdcem na dlani, ze kterého si spoustu lidí jen bralo a nevracelo. Včetně mé matky. Protože chtěl dělat něco prospěšného, nevyužitý starý ranč přebudoval na místo pro možnosti hipoterapie. Všechno to bylo skvělé, nádherné, dokonalé, jednorožci, duha a tak. Do chvíle, než otci spadly růžové brýle a nebylo z čeho splácet nejen dluhy, ale hlavně zaplatit provoz. A tak to šlo všechno pěkně do sraček.

Táta se svého snu nechtěl vzdát a tak bojoval i s málem. Bohužel, zázraky se dějí jen ve filmech a z Brooklandu se stalo místo, které se jen silou vůle drží nad vodou. A všechno to zůstalo na mojí hlavě.

Nebyl týden, kdy bych neseděla nad účetnictvím a nelámala si hlavu, kde a jak ušetřit, nebo co vymyslet, abychom přežili další měsíc. Zachraňovali nás už jen klienti, kteří sem k mému překvapení stále jezdili. Nebylo jich tolik, kolik bychom si přáli, ale jak se říká, lepší než drátem do oka.

Pomalu jsem vešla do stáje, kde mě okamžitě obklopila vůně koní a sena, která na mě vždycky působila jako nějaký druh antidepresiv. Tentokrát to pomohlo jen na pár vteřin. Tiše jsem prošla až do kanceláře a doufala, že si mě nikdo nevšiml.

Otráveně jsem hodila složku na stůl a promnula si spánky. Než jsem se však stihla svalit do křesla, rozrazily se dveře a dovnitř vplula Demi.

Demetra Howardová byla na ranči déle než já a jakožto fyzioterapeutka měla na starosti právě terapie. Občas jsem měla pocit, že by tady byla i zadarmo. Tohle řecké tornádo, které se snažilo být neustále pozitivní a plné energie, nás všechny pohánělo dál. Druhým, možná ještě větším tornádem tady, byl Timothy. Její sedmiletý sen s otcem neznámým, který byl neustále všude. Za většinou nečekaných situací nebo ještě hůř nepochopitelných věcí stál právě on.

„Tak co naše miss dutá hlava?" nadzvedla svůdně jedno obočí a napůl se posadila naproti mně na stůl. Věděla o mém životě asi jako jediná skoro všechno a tak stačilo přidat jen pár informací o tom, kdo vlastně Quinn je. Tedy alespoň s tou verzíi, kterou jsem si pamatovala z mládí. Když jsem se nad tím zamyslela, moc se toho stejně nezměnilo.

„Myslím, že dneska budu potřebovat alespoň sedmičku vína, abych to trochu překousla," odfrkla jsem si a Demi se rozesmála.

„Víš, že mě to ani nepřekvapuje? Chtěla si tady nafotit rustikální fotky do nového katalogu?"

„Něco mnohem horšího," řekla jsem vážně a Demi jen zakroutila hlavou.

„Co může být horšího než její přítomnost na pár hodin,"