Brookland (CZ)

/1/ Staří známí

Některá rozhodnutí děláme, protože musíme, jiná protože chceme a pak jsou tu i ta, které děláme a ani nevíme proč. Moje cesta do Mimi's byla tím posledním typem. Odhodlaně jsem zabouchla dveře svého starého oprýskaného pickupu a vydala se k malému bistru srubového typu, které bylo dominantou tohohle venkovského městečka.

Po otevření dveří mě okamžitě ovanula úžasná vůně čerstvě uvařené kávy a dokonale chutnajících snídaní. Mávla jsem na pozdrav Michelle, majitelce tohohle království, které nikdo neřekl jinak než Mimi. Znova jsem nasála tu omamnou vůni, která mě svým způsobem uklidňovala a rozhlédla se po celém podniku. I přesto, že bylo dopoledne, bistro bylo díky své věhlasné pověsti poměrně plné. Jen u jednoho stolu seděla osoba vymykající se standardu všech hostů. Dřív než jsem si to mohla rozmyslet, jsem zamířila jejím směrem, ignorující zvědavý pohled Mimi.

„Ehm, Quinn?" oslovila jsem mladou ženu sedící za stolem a pokusila se o úsměv.

„Willow," vykočila nadšeně a křečovitě mě objala. Nejistě jsem jí objetí opětovala a zakoulela očima, když jsem si všimla, že se pár stálých hostů včetně Mimi nad touhle scénou dost baví.

Quinn se ode mě konečně odtáhla a já se mohla volně nadechnout, aniž by moje smysly naprosto neutlumoval ostrý parfém.

„Vypadáš," klouzala po mě pohledem a hledala vhodná slova, „pořád stejně," dokončila s ne příliš věrohodným úsměvem a vrátila se zpět na své místo. Bylo mi jasné, že by mě nejradši poslala na manikúru, pedikúru, ke kadeřníkovi a zakončila by to u plastického chirurga, který se nejspíš už pustil i do ní. Výrazný dekolt držely šaty jen silou vůle a vsadila bych svůj pihovatý nos, že tohle jí příroda nenadělila. Její oči mě neustále probodávaly a já se vedle ní ve svých pohodlných džínách a jednoduchém bílém tričku začínala cítit jako chudá příbuzná.

"Posadíš se?" vybídla mě netrpělivě a přerušila mé myšlenky o plastikách.

Zapadla jsem na sytě modrou koženkovou sedačku pro minimálně tři lidi a pokusila se narovnat. Vzápětí u nás byla Mimi s menu a svým kouzelným úsměvem.

„Máte vybráno?" zacvrikala a Quinn důležitě zvedla oči jejím směrem.

„Dala bych si sojové frapuccino bez cukru," objednala nevzrušeně a vůbec neřešila, že není v podniku, kde by sojové mlíko teklo proudem.

„Já jen kafe, díky," kývla jsem na Mimi a sledovala ji, jak se vzdaluje s našimi objednávkami.

„Takže, Willow...jak se vlastně máš?" mrkla Quinn a upoutala tak znova mou pozornost.

„Nestěžuju si," pronesla jsem s chabým úsměvem. Nebyla typem člověka, kterému bych chtěla vyprávět, že na rozdíl od někoho nemám zrovna pohádkový život.

„To je skvělé," ukázala mi svůj obrovský a jak jinak než dokonalý úsměv. Připadalo mi, že i kdybych řekla, že jsem bezdomovec, reakci by měla úplně stejnou.

„A ty?" optala jsem sice zdvořile, ale bez zájmu a ona jen otráveně mávla rukou.

„To víš. Přehlídky, cestování, focení. Neustále musím vypadat dokonale. Je to vyčerpávající."

Samozřejmě. Quinn byla jednou z těch vyvolených, které si mohly říkat TOP modelky. Chodily jsme spolu na základku a chvíli na střední. Nikdy zrovna nevynikala chytrostí a tak se rozhodla využít alespoň svůj vzhled, což se jí zadařilo. Pořád mi vrtalo hlavou, proč se mi po tolika letech ozvala. Nikdy jsme nebyly zrovna kamarádky. Quinn byla vždy ta dokonalá, které ležela u nohou celá škola od učitelů po poslední namachrované fotbalisty. Otázkou je, kolik z té pozornosti zajišťovaly nemalé peníze jejich rodičů. Obklopovala se lidmi, kteří ji obdivovali, odpovídali jejím vzhledovým standardům, ale zároveň nezastínili její krásu. Já jsem byla jen holka od koní, která raději trávila odpoledne ve stáji než v nákupácích. Poté co jsme jí s mou tehdejší nejlepší kamarádkou nacpaly do skřínky koňský hnůj, jsem si myslela, že budu ta poslední, kterou bude kdy chtít kontaktovat.