Brookland (CZ)

/3/ Místo, kde se sny mění v realitu

           

O tři dny později jsme všichni seděli v prostorné jídelně, která se nenápadně, ale účelně spojovala s kuchyní a všude kolem bylo dost rušno. Jen já jsem bezmyšlenkovitě přežvykovala a snažila se ten humbuk nevnímat.

Svoje večerní odhodlání posilněné vínem jsem totiž hned další den uvedla do praxe. S nechutí a velkým sebezapřením jsem vytočila číslo Quinn a sdělila jí, že jejího nabíječe přijmeme. Její nadšení, možná i hrané, bylo tak silné, že jsem si musela odtáhnout telefon od ucha, abych ještě někdy slyšela. Nakonec tomu nasadila parádní korunu, když celý náš krátký rozhovor zakončila větou, že věděla, že se rozhodnu správně.

Josie, druhá manželka mého otce a snad ten nejhodnější člověk na celé planetě, kterého jsem znala, se dokonce oblékla mnohem víc, jak by sama řekla, kostelově. Tmavě hnědé vlasy měla spletené do uhlazeného copu a výrazné modré oči, kolem kterých se tvořily vrásky při každém jejím úsměvu, kterých nebylo zrovna málo, to ráno zářily víc než obvykle.

Ve stejném rozpoložení jako já byl snad jen Archer. Náš stájník a taková holka pro všechno, který toho sice moc nenamluvil, ale s koňmi to uměl královsky. Byl otcův přítel už dlouhé roky a poté co si odseděl pár let za téměř zabití chlapa, který ho připravil o celou rodinu, se usadil tady na ranči. Jeho prošedivělé vousy, uhlově černé vlasy a pichlavý šedý pohled spoustu lidí děsil, ale ve skutečnosti to byl naprostý dobrák, který měl jen díky svým zkušenostem raději zvířata než lidi.

Do příjezdu naší stár zbývaly ještě asi dvě hodiny, takže jsem využila momentu a zmizela do stájí. Společně s Archerem jsme vyvedli koně na pastvu. A protože ranní ostré slunce naznačovalo, že nás čeká další parný den, nemuseli jsme se bát deště, který by koně zmáčel. S chutí jsem se vrhla na čištění boxů a zuřivě jsem vyhazovala promočené piliny do koleček. I Archer obdivně hvízdnul, když jsem skončila a jemu ještě dva boxy zbývaly. Jen jsem pokrčila rameny a uklidila jsem se do kanceláře, připravit smlouvy a další potřebné formality.

Zvuk přijíždějícího auta mě donutil přestat přerovnávat papíry na stole a zvednout se. Na rozdíl od ostatních jsem se s nějakou úpravou neobtěžovala. Starší ošoupané džíny, černé tílko, na kterém byly sem tam ještě nějaké pozůstatky pilin a vlasy stáhnuté do střapatého drdolu. Ideální dresscode pro přivítání.

Před domem už byl nastoupený celý ansámbl. Bílé, hodně drahé auto zastavilo kousek od nás a jako první z něj s grácií vystoupila Quinn. Neušel mi pohled Demi, když ji poprvé uviděla. Bylo jasné, že si o ni už udělala obrázek. Jakmile obešla auto, překvapeně jsem nadzvedla obočí nad jejím výběrem obuvi. Lodičky s vysokou platformou a ještě vyšším podpatkem asi nebyly úplně to pravé ořechové do tohohle prostředí.

„Drahoušku," přicupitala až ke mně a chtěla mě obejmout. Zarazila se však, když viděla, jak vypadám a nejspíš i jak jdu cítit. Jo holka, práce smrdí.

„Quinn," odpověděla jsem odměřeně a přešlápla z nohy na nohu. Ruce jsem si založila na hrudi, abych jí jasně dala najevo, že víc se přibližovat nemá.

„Všechny vás ráda poznávám. Slyšela jsem o vás jen to nejlepší a to je taky důvod, proč jsem si..vlastně, proč jsme se rozhodli pro tohle centrum," švitořila na ostatní a bylo jasně vidět, že se slovy i manipulací to uměla víc než skvěle.

„Tohle je můj přítel Owen Fleury. Určitě ho znáte. Je to jeden z nejlepších hokejistů NHL, takže bychom byli rádi, kdyby..." než stihla pokračovat, přerušil ji hrubý hlas.

„Quinn," spíš zavrčení se vydralo z úst muže, kterého jsme uviděli hned, jakmile Quinn o krok ustoupila. Poslušně zmlkla a nasadila úsměv. Byla v tu chvíli skoro jako cvičený psík.

Periferně jsem viděla Demi, které zářily oči nadšením. Měla jsem tu holku fakt ráda. Byla hodná a pro každého by se hned rozkrájela, ale na druhou stranu byla někdy hrozně naivní. Já jsem se držela zpátky a moc dobře jsem věděla proč. Vyrůstala jsem mezi šelmami dost dlouho na to, abych věděla, že si vás dají k večeři, až poté co si s vámi pohrají.

„Pane Fleury. Vítám vás na Brooklandu, místě kde se mění sny v realitu. Jsem Demetra Howardová, budu vaše fyzioterapeutka a společně vás postavíme na nohy," Demi přerušila trapnou chvilku ticha a vykročila k němu s úsměvem plným nadšení a nataženou pravicí, která však zůstala ve vzduchu bez odezvy. Fleury ji jen znuděně sjel pohledem a své ruce nechal volně položené v klíně. Demi sice vypadala asi na vteřinu zaskočeně, ale pak se narovnala a pokračovala vesele dál.

„Nevadí, na představování budeme mít času víc než dost. Tohle je Josie," ukázala na dotyčnou, která se téměř maminkovsky usmála. Připadala jsem si jako na soutěži úsměvů, kde jste za nejlepší úsměv dostali balíček bonbónu, „ je to taková naše máma. Její koláče si zamilujete," mrkla na něj, ale objekt jejího zájmu si jen povzdechl.

„Archer, stará se nám o koně a všechny další nezbytné věci kolem stájí. A konečně Willow Brooksová, téměř majitelka tohohle království."

Ledově modrý pohled Owena Fleuryho, který se do mě v tu chvíli zabodl, mě překvapil. Jeho oči skenovaly moji tvář, ale na té jeho nebyla znát žádná emoce. Rysy měl ostré, ale bez výrazu, rty stažené do tenké linky a obočí se mu jemně stahovalo k sobě. Bylo vidět, že musel měřit víc, jak sto devadesát centimetrů, protože i na vozíku byla jeho postava dost mohutná. Z pod kapuce šedé mikiny mu vylézalo pár hnědých vlasů a jeho tvář pokrývalo výrazné strniště.

Rozuměla jsem tomu, proč Quinn ulovila právě jeho. Sexem sršící chlap, topící se v penězích, byl pro někoho jako ona téměř jako bonbón pro vosu. Přidejme k tomu ještě slávu, úspěch a postavení ve společnosti a máme dokonalý recept na šťastnou zlatokopku.

„No, vidím, že to tady určitě zvládnete," ozvala se znovu Quinn a Josie si překvapeně odkašlala.

„Počítali jsme i s vámi slečno. Většina našich klientů má někoho sebou."

„Och...omlouvám se, ale to nebude možné. Práce volá a Owen se o sebe umí postarat sám. Nejspíš bych tady stejně jen překážela a tohle prostředí...řekněme, že já jsem spíš městský typ," obeznámila nás se situací a naklonila se ke svému příteli, aby mu mohla strčit jazyk do krku. Jelikož druhá strana moc nespolupracovala, odtáhla se a upravila si těsnou sukni. Očividně nebyla městský typ jediná.

„Abych nezapomněla," dovrávorala co nejblíže ke mně, aby si vytvořila alespoň malé soukromí, „první úhradu budete mít na účtu už zítra, doufám, že to bude adekvátní suma," znovu uvolnila můj osobní prostor a otočila se ke mně zády.

„Moc mě těšilo. Budu se těšit jen na samé dobré zprávy," rozloučila se a nezapomněla poslední slova směřovat přes rameno jen mě. Věnovala nám ještě jeden svůj umělý úsměv, než ji řidič podržel dveře toho drahého fára. Stejně rychle jako se objevila, byla zase pryč a nechala nám Fleuryho, i s taškou v oblaku prachu, napospas.

Ani jsem nestihla zaznamenat, kdy se vypařil Archer, ale tiše jsem mu záviděla. Josie si vzala společně s Demi našeho hosta do parády a mířily s ním do domu.

Celá stavba bylo po otcově rekonstrukci k nepoznání. Spodní patro se přebudovalo na pokoje pro klienty, velký obývací pokoj, jídelnu s kuchyní a prostornou terasu s výhledem na pastviny a hory v dálce. Všechno samozřejmě bezbariérově. Otec chtěl, aby se tady lidé necítili jako v nemocnici, ale jako doma a to se mu povedlo. V druhém patře jsme měli své zázemí my. Demi s Thomasem i Archer se víceméně stali součástí naší rodiny a tak bylo snazší, když bydleli tady.

Zašla jsem Demi pro dokumenty, aby je vyřídila a navrhla jí, že převezmu její odpolední lekci fyzioterapie. Naučila jsem se toho od ní opravdu hodně a byla za to ráda. Dala jsem raději přednost možnosti strávit čas ve společnosti lidí, kteří se smáli a měli radost z každé maličkosti, než se muset dívat na jeden kyselý ksicht, který by otrávil i Santu Clause.

Celý příběh najdete na https://www.forendors.cz/bj.stories9 ❤️