Ahoj, mám tu pro vás další díl Wolf's decision. Doufám, že se bude líbit. Nějak teď nemám na nic náladu. A to jsou prádniny. No nic. Užijte si ho! >.<
,,Lizo pojď se usadiť. Během 10 minut vzlétáme."
,,Ano, pane."
,,Neříkej mi pane. Řekl jsem, že jsme druh a družka. Tudíž, jsme budoucí manželé, takže mi říkej Brane a já tobě budu říkat Lizo."
,,Dobře."
,,Teď pojď. Nebo odletí bez nás." Pomohl mi do schodů. Usadil mě a sedl si vedle. Zaplnul mi pás a já si přišla úplně neschopná. Pořá se usmíval. Asi měl radost. Někdo zapnul motory a my pomalu vzlétaly.
V životě jsem letěla pouze jednou. A to když mi byly tři. Matku opustil otec nebo ona jeho. Ještě jsem se nedozvěděla, co se stalo. Bran vytáhl notebook a psal nějaké dokumenty k vyřízení. Já se dívala z okna. Byl to zvláštní pocit, být v mracích. Být na obloze, ke které jsem tolikrát vzhlížela. Branovo ťukání kláves bylo tak pravidelné, až jsem usnula. Probudilo mě až sluníčko.
,,Dobré ráno, vítej v Montaně." řekl Bran a dal mi polibek na čelo.
,,Jak dlouho jsem spala?"zeptala jsem se a cítila jak rudnu.
,,Skoro celý let. Promiň, že jsem se ti nemohl věnovat."
,,V pořádku."
,,Pojď, auto už čeká. A můj otec i bratr jsou nedočkaví. Chtějí tě poznat." No super. Ale já na to nejsem vůbec připravená. Doufám, že se mi nerozmazal make-up. Chtěla bych udělat dobrý dojem. Vstala jsem a následovala Brana. Čekal u dveří a pomohl mi ze schodů. Páni to je zima. Vím, v Montaně je 9 měsíců zima a 3 měsíce léto, ale nemyslela jsem si, že je to až tak doslovné. Dole čekalo černé SUV. Proč jsou všichni těmi auty posedlí? I když mi to vůbec nevadí. Mám auta ráda a vůni benzínu či nafty také. Nasedli jsme a vyjeli ze soukomého letiště. Prohledala jsem každý kousíček své kabelky, abych našla zrcátko. Branovi to přišlo asi hodně vtipné. Pořád se usmíval. Po úmorném boji jsem ho našla. No, nebylo to tak hrozné. Minuly jsme ceduli s velkým nápisem ,,VÍTEJTE VE WOLF POINT CITY".
,,Konečně doma."řekl Bran a já se usmála. Dívala jsem se z okna a čekala kudy pojedeme. Minuly jsme obchodní dům, mateřskou školu, základní školu, střední školu, kostel se hřbitobem, nemocnici a nakonec i universitu.
,,To bylo centrum města, ale jen hlavní ulice. Teď vyjedeme trošku stranou."promluvil Bran do ticha a nespustil oči ze silnice.
,,Dobře. Bydlíš sám nebo s otcem?" já vím, hloupá otázka. Ale musela jsem se zeptat.
,,Sám, ale otec bydlí hned na vedlejším pozemku. Řekněme, že tam kde bydlíme je okolo většina vlkodlaků."
,,Aha." odpověděla jsem a stáhl se mi žaludek. Okolo bydlí většina vlkodlaků. Projeli jsme město a zastavili u velké brány pod kopcem. V kopci se tyčila vilová čtvrť.
,,Vítejte doma, pane." usmál se na něj vrátný a otevřel bránu. Bran se rozjel a stále jsme stoupali po kopci.
,,Jedeme, až nahoru?"
,,Ano. V té nejvýše umístěné vile bydlí můj otec. Vily hned pod ním patří mě a mému bratru Adamovi. Jsou ty nejlepší a největší pozemky." Němě jsem přikývla. Musela jsem ty informace vstřebat. Já holka ze střední třídy z LA budu bydlet ve vile za několikset milionů dolarů. To je na mě moc. Ale změna je život.
