,,Zavolal jsem otci. A ten už zařídil, že místo na universitu v LA nastoupíš ve Wolf Pointu. A o práci se neboj. Pracovat už nemusíš a pokud chceš, můžeš pracovat v otcově firmě. O rodinu je také postaráno. Ze začátku bude lepší, když nebudou o ničem věděť. Dnes, tě odvezu domů. Rozluč se s rodiči. Už jistě dostali dopis o tvém přeřazení na Wolf Point. Zítra tě vyzvednu." Kývla jsem. Jak řekl, tak také udělal. Mamka byla šťastná, ale můj otčím se moc neradoval. Tušil, že mu tím odpadne můj plat. Mamka mi pomohla vše zabalit a já tak ulehala s pocitem úlevi. Až vše vyřeším, požádám ji, aby se ke mě nastěhovala.
Ranní vstávání bylo krušné. V noci jsem nemohla usnout. Pořád jsem se převalovala a přemýšlela. Stále se mi honila hlavou věta: ,,Ji vezmu s sebou do Montany. Můj vlk v ní našel zalíbení." Znamená to snad, že budu jeho manželka? Vlčice? Družka?
Stane se ze mě monstrum jako byl Ben? Ale proč se tak změnil? Když mě pokaždé na pláži balil byl milý. Když jsem pomyslela na slovo MILÝ, uviděla jsem před sebou vlka. Vlka co se vrhnul na Brana. Vlka co chtěl zabíjet. Znovu mi přišla otazka na mysl: ,,Bude ze mě takové monstrum?"
,,Lizo, je tu pro tebe mladík z university. Pohni si." mamky volání mě probralo. Oblékla jsem si věci a šla se umýt a nalíčit. Když jsem šla dolů ze schodů, tak mi připadalo, že vidím nového člověka. Měl na sobě oblek. Hodil se k němu. Bílá na něm vypadala dobře. Bran má snědou kůži, tmavě hnědé vlasy a oči. Je vysoký. Vyzařuje z něho osobnost. Asi je hodně dominantní. Vydal se mi naproti. Vzal mi příruční tašku z ruky. Usmíval se na mne. Má krásný usměv. Elizabeth Mario Mead, zpamatuj se! Ale stejně jsem mu úsměv oplatila.
,,Pan Briggs, říkal že vám zabukoval první let. Na. Najíš se v autě." mamce se drali slzy na krajíček a já břečela. Objali jsme se. Bylo mi to hloupé, ale břečela jsem. Jako malé dítě, co posílají na tábor.
,,Chovej se slušně. Dobře se uč. Začni lepší život, než mám já."řekla nakonec a políbila mě na čelo.
,,Spolehni se. Mám tě ráda." odpověděla jsem jí a otočila se. Musela jsem vyjít ze dveří, jinak bych neodjela. Bran si s matkou podal ruku. Sedla jsem si dopředu. Stejně jako včera. Bran otevřel dveře zamnou. Na sedačku dal tašku a něco vzal. Obešel auto a otevřel dveře. Když si sedal za volant, jednu ruku nechával stále venku. Podíval se mi do očí. Usmál se.
,,Lizo, od těď jsme druh a družka. Prosím přijmi tuto květinu." Rukou kterou nechával venku mi podal květinu. Byla to rudá růže. Vzala jsem si měla a zase o čem přemýšlet. Nastartoval. Zapl klimatizaci a rozjel se směrem k letišti. Auto vrátil do půjčovny u letiště. Cestoval opravdu nalehko. Nesl svou tašku, můj kufr a ještě mojí příruční tašku. Já za ním capkala s kytkou a kabelkou. Bylo vidět, že tu není poprvé. Věděl přesně kam jít. Myslela jsem, že se nahlásíme a budeme čekat na náš let. To jsem se mýlila jsem se. Bran zamířil přímým vchodem na dráhu letiště. Podržel mi dveře. Sešli jsme po schodech dolů. Před námi se objevilo malé letadlo. No malé, záleží co si podtímto pojmem představíte. Spíše to bylo osobní letadlo. Bran se pozdravil se s nějakým mužem a vyměnili si pár slov. Muž se nejříve mračila, ale pak přikývl. Předal mu kufr a tašky.
,,Lizo pojď se usadiť. Během 10 minut vzlétáme."
,,Ano, pane."
,,Neříkej mi pane. Řekl jsem, že jsme druh a družka. Tudíž, jsme budoucí manželé, takže mi říkej Brane a já tobě budu říkat Lizo."
,,Dobře."
,,Teď pojď. Nebo odletí bez nás." Pomohl mi do schodů. Usadil mě a sedl si vedle. Zaplnul mi pás a já si přišla úplně neschopná. Pořá se usmíval. Asi měl radost. Někdo zapnul motory a my pomalu vzlétaly.
