Vězeň z Azkabanu [Snarry, POZASTAVENO]

Prolog

• • •

„Jen za posledních několik hodin jste s tou hůlkou dokázal provést neobyčejná kouzla."

„Ne. Ne. JÁ jsem neobyčejný. Ale hůlka mi vzdoruje..."

„Neexistuje mocnější hůlka. Sám Ollivander to potvrdil. V noci, až ten chlapec přijde, nezklame vás, tím jsem si jistý. Poslouchá jen vás. Nikoho – jiného."

„Vážně?"

Lord Voldemort přecházel temnou místností a jeho pohyb kopírovaly oči černé jako dva švábi. Voldemort byl značně rozladěn. Jeho chůze se zdála trhanější, jak stoupal jeho pocit nespokojenosti – bitva se nevyvíjela podle jeho představ, a přestože by své obavy nikdy nepřiznal, měl strach. A strach činil Pána zla ještě nebezpečnějším.

Mistr lektvarů onen strach i nebezpečí z něj se rodící vycítil – poznal, že pramení z neschopnosti plně ovládat údajně všemocnou bezovou hůlku, a tušil, proč ho Pán zla odvolal z bitvy. Zas a znovu byl vděčný za své umění nitrobrany, která mu umožňovala ještě chvíli lhát.

„Můj pane?"

„Ta hůlka – doopravdy mě poslouchá? Jsi chytrý chlapík, Severusi – musíš to vědět; komu patří její skutečná loajalita?"

„Jen vám. Samozřejmě. Můj pane..."

„Bezová hůlka mi nemůže řádně sloužit, protože nejsem její opravdový pán. Patří čaroději, který zabil jejího posledního majitele. Ty jsi zabil Brumbála, Severusi. Dokud jsi naživu, nemůže být bezová hůlka doopravdy moje."

Pán zla při svých slovech pozvedl hůlku a namířil ji na bublinu, v níž spočívala Nagini. Severus Snape sledoval, jak bublina pomalu levituje k němu, a přestože s tím počítal vlastně od začátku jejich rozhovoru, znovu ho mírně překvapilo, že mu nakonec doopravdy jde o život. Poprvé po dlouhé době se opravdu bál, protože věděl, že Lord Voldemort nikdy neplýtvá slovy zbytečně. Nedává žádná varování, ale rovnou koná.

Bublina se pomalu zastavila přímo před jeho obličejem, úzké štěrbiny hadích očí teď zíraly přímo do jeho, a on periferně zahlédl, jak se Pán zla chystá Nagini vydat rozkaz k jeho zabití. V těch hadích očích spatřil svůj konec, konec, který ještě neměl, nesměl přijít... Jeho vnitřní bariéry tváří v tvář vlastní smrti povolily a on věděl, že boj nad sebou prohrál – příliš se smrti bál. A tak pevně zavřel oči, než promluvil hlasem, který se trochu třásl...

„To je lež!" sykl Snape možná až příliš ostře, aby chvění svého hlasu zamaskoval – docílil ale jen toho, že se jeho hlas podbarvil poněkud hysterickým řezavým tónem. Když však znovu promluvil, podařilo se mu nad tóninou vlastního hlasu znovu takřka získat kontrolu. „Můj pane... Bezová hůlka mi nikdy nepatřila. Můžete mě zabít - a já nepochybuji, že tak učiníte bez jediného mrknutí oka -, ale loajalitu bezové hůlky tím nezískáte."

„Vysvětli to," vyštěkl Voldemort, který byl teď dokonale zmaten a zároveň rozzuřen, protože od Severuse čekal nějaký úskok, jen aby ho on, Pán zla, nezabil.

„Bezová hůlka má krvavou historii. Říká se, že její majitel musí zemřít, aby se změnila její loajalita – ale zabití jejího majitele je jen jednodušší způsob, jak ji získat, aniž by hrozilo, že ji její původní majitel bude zkoušet získat zpět... Jejím posledním pánem byl Brumbál: tak pošetilý stařec, který celý život hlásal jen lásku, by kvůli hůlce přece nikdy nikoho nezabil. Získal ji v souboji, když zvítězil nad Grindelwaldem – sám jste ho přece později navštívil a právě od něj se dozvěděl, že hůlka patří Brumbálovi; loajalita hůlky se tedy může měnit, i když její původní majitel žije. A na Astronomické věži hůlka Brumbálovi už stejně nepatřila – nemůžu být jejím pánem." Dořekl to již poměrně pevným hlasem a byl na sebe za to hrdý: své schopnosti skrýt strach si cenil více než čehokoli jiného, protože díky tomu byl stále ještě naživu – a rovněž díky tomu (snad jen s výjimkou nitrobrany) mohl také vykonávat funkci dvojitého špeha.

„A kdo tedy je?" otázal se Voldemort, zatímco se do Severusových očí propaloval jeho pohled.

Mistr lektvarů tu otázku čekal. Byla nevyhnutelná, pokud si chtěl zachránit život, přesto však velmi naivně doufal, že ji jeho pán nepoloží. Ale už si vybral – nebylo cesty zpět. Pokud chtěl zůstat naživu, musel toto své největší tajemství, které se mu až dosud podařilo tajit, vyzradit a zaplatit tak tu nejvyšší cenu, za kterou si mohl vykoupit svůj vlastní život.

„Byl jím Draco Malfoy. Před smrtí Brumbála odzbrojil, sám mi to onoho večera řekl. Ale jeho později – je to ovšem delší a složitější historie – odzbrojil... Harry Potter."

Ve Voldemortových očích zaplály blesky. Daná situace se dala vyložit jen dvěma alternativami: buď – a to mu přišlo s ohledem na to, že mu šlo o život, dost pravděpodobné – Severus lže, anebo... Nelže. Voldemort si byl poměrně jistý, že Severus není takový blázen, aby si myslel, že zůstane ušetřen, pokud Pán zla na jeho lež přijde – život by si tedy nezachránil, ani kdyby lhal. Voldemort proto pomalu začínal věřit, že Smrtijed, který teď právě před ním stál s kamenným výrazem, říká pravdu. Taková možnost, že by jeho největší nepřítel měl v ruce nejmocnější zbraň, o kterou on sám usiloval a chtěl ji použít proti němu, byla skutečně nebezpečná, a dost možná právě proto se s konečnou platností rozhodl Severusovi prozatím věřit; netušil, zda o bezové hůlce Harry Potter ví, ale nechtěl nic ponechat náhodě.

Jenže jak toho chlapce zabít? K tomu, aby ho zabil, potřeboval bezovou hůlku; ale k tomu, aby ji získal, zase potřeboval zabít Harryho Pottera. Jeho mysl pracovala na plné obrátky, převracela ze všech stran každou chladnokrevnou myšlenku, snažila se přijít na způsob, jak to všechno obejít a získat obojí zároveň... Nakonec ale Voldemort s nelibostí došel k závěru, že žádná taková možnost není. Bude muset zkusit Chlapce, který přežil, zabít jeho vlastní hůlkou, která i s nezlomenou loajalitou byla stále mocnější než jakákoli jiná hůlka, a získat ji tak do své moci, aby se konečně stal svrchovaně nejmocnějším kouzelníkem v celé historii. Proto se rozhodl, že bude s drobnými úpravami postupovat podle svého původního plánu – musí toho chlapce nalákat k sobě. A věděl přesně, jak toho docílit – byli si v lecčems podobní, koneckonců je dělilo zvláštní pouto, ale Harry měl jednu slabinu, které se on, Lord Voldemort, již dávno zbavil... Své přátele. Pán zla by mohl být i o mnoho méně inteligentní, než ve skutečnosti byl, aby si dal dvě a dvě dohromady a vymyslel způsob, jak na Harryho zaútočit v nejcitlivějším místě. Byl si jist, že se Harry Potter nedokáže vyrovnat se skutečností, že pro něj jeho přátelé bojují a umírají. Pokud mu nabídne život přátel výměnou za ten jeho, chlapec to bez váhání udělá. A až bude Harry Potter mrtvý, těžko se ho někdo bude ptát, zda svůj slib dodržel...