Vězeň z Azkabanu [Snarry, POZASTAVENO]

5 • Před branami

• • •

Vzduch nad bitvou zničeným mostem se ani nepohnul. Všude bylo mrtvolné ticho. Většina obránců hradu se tísnila ve Velké síni – nyní provizorní polní ošetřovně – a snažili se všelijak pomoci svým raněným. Jiní truchlili nad svými mrtvými přáteli. Kromě jejich tlumených vzlyků se ale neozývalo nic, všichni pracovali mlčky, ve stísněném a napjatém očekávání věcí příštích. Nejhorší ze všeho byla nejistota. Nikdo z nich nevěděl, co se bude dít dál, zda se Voldemort stáhne, anebo – a to bylo pravděpodobnější – znovu zaútočí. Mnozí z bradavických profesorů i studentů by byli raději, kdyby bitva znovu vypukla, nejlépe hned, protože nečinnost v nich umocňovala a znovu posilovala strach, který předtím v boji potlačil adrenalin.

Od vchodu do hradu se ozval táhlý výkřik a všichni v místnosti jako by naráz ožili, probudili se ze své bezmocné letargie. Okolo vstupních dveří se okamžitě začal tvořit houf, jak se skupina bojovníků snažila protlačit ze dveří a dozvědět se, co způsobilo hluk u hlavní brány. Ti, kteří už se stačili protlačit dveřmi a rozběhli se ven, se nyní shlukovali okolo hlavní brány do Vstupní síně a sledovali hrůznou podívanou. U paty mostu do bradavického hradu stanula skupina Smrtijedů se svým vůdcem v čele.

Obě ještě před hodinou bojující strany teď stály tiše proti sobě. Obránci hradu se tísnili v jeho vstupních dveřích, Smrtijedi zase na mostě, a nikdo se neodvážil téměř ani dýchat, natožpak se pohnout, aby neporušil křehké prozatímní příměří a nezavdal protivníkům sebemenší důvod k okamžitému útoku. Pohled byl na obou stranách stejně žalostný – v jejich řadách se těžko dal najít někdo, kdo by nekrvácel nebo alespoň neměl potíže udržet se na nohou. Hábit na každém z nich, snad s výjimkou vždy pečlivě upraveného Voldemorta, visel potrhaný a zakrvácený krví vlastní i cizí, všichni byli zaprášení, vyděšení. Dokonce i některé Smrtijedy už opustila jejich krvelačnost a pomstychtivost a zanechala po sobě jen prázdné výrazy. Ve skutečnosti jen málo z nich bylo doopravdy statečných a bojechtivých – většina z nich stála po Voldemortově boku tak dlouho, dokud to bylo snadné a přinášelo jim to výhody, ale po nepohodlí, jenž válčení přinášelo, nikterak neprahli. Jen hrstka těch, kteří byli skutečně zlí, ne pouze vychytralí, nebo – jako Bellatrix Lestrangeová – dostatečně šílení, vydrželi s nezlomnou loajalitou poslouchat jakékoli příkazy Pána zla a radovat se z činů, které pod jeho vedením spáchali. Ostatní už litovali svého pohodlí, které během bitvy ztráceli, a ze všeho nejvíc toužili po jejím konci a po navrácení se ke svým životům v anonymitě, jež vedli, dokud Voldemort znovu nepovstal a nepovolal je k sobě.

Uprostřed hloučku Smrtijedů stál v okovech Hagrid. Po nachových tvářích se mu koulely slzy jako hrachy, dopadajíce k jeho nohám na zaprášené kamenné bloky mostu a na hromádku ležící na nich. Od ní se vinuly k Hagridovým rukám, velkým jako lopaty, další řetězy. Obránci hradu museli přimhouřit oči a pořádně zaostřit, aby spatřili, co je to k Hagridovi připoutáno. Z davu se ozvalo několik polohlasných výkřiků, když ti, kteří stáli u brány v první řadě, poznali bezvládné tělo Harryho Pottera.

Pak se jako ozvěna nesl davem střídavě šepot a další výkřiky a vzlyky, jak se ta informace mezi bradavickými kouzelníky nesla dál. V jednom místě se shluk kouzelníků jakoby zavlnil a rozestoupil, jak se dopředu prodírala dvojice mladých kouzelníků, Harryho nejlepších kamarádů. Voldemort v poklidu počkal, než se okolo vstupní brány shromáždí i poslední opozdilci, a pak do napjatého ticha zvolal:

„HARRY POTTER – BYL ZAJAT!"