Finally found you (cameron dallas - ff- CZ) /Nedokončeno/

2

Nicolette

,,Nemůžeš utíkat jen protože si svýho tátu s někým spleteš,"  řekla mi má nejlepší kamarádka do telefonu, ,,ty víš, že jsem nikdy neměla ráda tělák a teď když jsme na vysoký a nemáme ho, tak mi nějaký běh nic neříká."

,,Jasně, ještě jednou se omlouvám," uchechtla jsem se a po očku se podívala na Mikeyho, který stál na balkóně opřený o zábradlí už od té doby, co jsem udýchaná přišla domů a nepromluvil se mnou ani slovo, ,,hele, dneska někam zajdeme a koupím ti, co budeš chtít."

,,Chceš mě uplatit, co?" zasmála se Silje, ,,ale funguje to."

Po krátkém hovoru se Silje jsem se připravovala na mnohem stresovější situaci. Neříkám, že jsme s Mikeym neměli nikdy neshody, ale cítím se mnohem hůř, když je to něco kolem mé minulosti nebo když musím lhát.

Uvařila jsem mu kávu, abych aspoň trochu odlehčila situaci a i s hrnečkem v ruce jsem se vydala na balkón. Musel si všimnou, že za ním stojím, ale neotočil se. Přemýšlela jsem, jak začít nějakou smysluplnou větu, ale předběhl mě.

,,Docela jsi mě vyděsila." řekl. Cítila jsem takový pocit viny a to o nic zas tolik ani nešlo. Jen jsi po několika letech viděla kluka, o kterém nevíš, co tady vůbec dělá nebo jak se sem dostal a změnil ti život.

,,Já vím." špitla jsem. Nejspíš bych se dokázala i rozbrečet.

,,Proto jsem křičel," otočil se a svá nahá záda nalepil na zábradlí, ,,protože jsem se lekl."

,,Prosím, pojď od toho zábradlí." řekla jsem a natáhla k němu ruku s hrnečkem. Bála jsem se, že by vypadl. Vlastně jsem se bála celé téhle situace.

,,Pořád čekám na vysvětlení a ty se bojíš toho, že spadnu?" posměšně se zasmál a zkřížil si ruce na hrudi. Neměla jsem ráda, když tohle dělal, cítila jsem se oproti němu potom tak maličká a bezmocná.

,,Vždyť jsi mě musel slyšet, jak jsem telefonovala se Silje. Myslela jsem, že to byl táta, dlouho jsem ho neviděla."

,,A to je ta lež." ukázal na mě dlaní a odrazil se od zábradlí. Přišel ke mně a díval se na mě shora. ,,S tvým otcem přece nemáš dobrý vztah, určitě by ses za ním tak znenadání nerozběhla, i kdyby jsi ho viděla po roce."

,,Mikey-"

,,Řekni mi pravdu." probodával mě pohledem. Dělal z  toho akorát ještě větší drama, než to doopravdy bylo. A já zase cítila strach z jeho pohledu, z toho jak blízko mě stál a jak chladně mluvil. Byla jsem zticha.

Když jsem nic neříkala, obešel mě a vešel do bytu. Chvíli jsem tam stála, než jsem se vydala za ním. Stál u skříně s věcmi a oblékal si triko. Když si vytahoval i džíny, trochu už jsem začala panikařit.

,,Ty-ty někam jdeš?" 

,,Jo, ale to tě taky nemusí přece zajímat. Ty mi nic neříkáš, tak já nemusím nic říkat tobě a budeme si kvit." pokrčil rameny. Měla jsem chuť se zasmát.

,,Chováš se jak dítě, Mikeu."

,,Opravdu?" otočil se, ,,teď si děláš srandu, že jo? Lžeš mně, lžeš své nejlepší kamarádce a já jsem dítě, to je neuvěřitelný."

,,Ale-" chtěla jsem něco říct, ale přerušilo mě prásknutí dveří od skříně.

,,Až si promyslíš lež, které už uvěřím, zavolej mi." řekl, popadl černou hoodie mikinu, klíče a boty a odešel. Prostě mě tam nechal stát s hrnečkem v ruce s pocitem viny. A ten pocit byl správný. Rychle jsem položila hrneček na linku, až se něco vylilo, nazula si boty a vyběhla ven.