Finally found you (cameron dallas - ff- CZ) /Nedokončeno/

4

Nicolette

Co člověk normálně dělá, když po dlouhé době potká osobu, která mu byla po jistou dobu blízká? A co dělá třeba týden po tom?

Lhala bych, kdybych řekla, že jsem nebyla poslední dny vykolejená. Sakra, Cameron žije ve stejném městě jako já, pohybuje se po tich samých ulicích jako já a já nemám absolutní tušení, proč to tak vůbec je.

Samozřejmě, že jsem za ním nešla a samozřejmě, že jsem se o něm nezmiňovala ani Silje, která poslední dobou zaostává ve škole, protože je nemocná. Upřímně jsem měla každý den, co jsem se ráno probudila, divný pocit. Bála jsem se, že toho kluka někde potkám, že si na mě za rohem počká a... Třeba by mě unesl? Já nevím, mohl by být toho schopný.

Zároveň jsem ale neměla jenom strach z toho, že tu někde pobíhá, ale z toho, že všechno zkazí. Nechci kvůli němu hádat s Mikeym, tvořit dramata nebo o Mikeyho přijít. To samé se Silje, pořád o Cameronovi tak básnila... Co kdyby zjistila, že to byl v minulosti první člověk, do kterého jsem se zamilovala? Navíc by mě asi do smrti nenáviděla, kdyby zjistila, že se mezi mnou a Mikeym něco stalo. A já bych si to nikdy neodpustila.

,,Je ti něco?" ozvalo se za mnou a já se otočila. Mikey seděl na lince s hrnkem v ruce a díval se na mě.

,,Cože?"

,,Stojíš už hroznou dobu u dveří. Neříkám, že zezadu nevypadáš fajn, opravdu vypadáš," zvedl jednu ruku do obranného gesta, ,,ale je docela děsivý, když se se mnou rozloučíš, jdeš k botníku, aby sis nandala boty a potom tam jen tak stojíš pět minut a rozdáváš pohledy zavřeným dveřím."

,,To jsem dělala?" zamračila jsem se. Vůbec jsem si to neuvědomila. Prostě jsem zase zašla do hloubi svých myšlenek a při tom myslela, že jdu do školy. 

,,Je ti dobře?" Mikey seskočil z linky a bosý ke mně přispěchal. Sáhl mi na čelo, jako kdyby byla moje matka a já pětiletý dítě a potom mi sjel oběma dlaněmi na mé tváře.

,,Jo, samozřejmě, že je," přesunula jsem své ruce na jeho boky, kde jsem mačkala látku jeho černého trika. Byl převlečený a připravený za chvilku vyrazit do ateliéru.

,,Trápí tě něco?" zeptal se. Díval se na mě a palci kreslil kroužky na mých tvářích. Bála jsem se, že bych se za chvilku rozbrečela. A tak jsem Mikeyho objala. Obtočila jsem kolem jeho zad své ruce a nadechla se jeho kolínské.

,,Jediná věc, která člověka může při každé příležitosti trápit, je budoucnost," řekla jsem do jeho trika. Cítila jsem, jak se pohnul, aby se na mě ze shora podíval.

,,Té se přece bát nemusíš. Dotáhneš to daleko, tím jsem si jistý."

,,A neodejdeš?"

Odtáhl se, aby mi znovu dal své dlaně na tváře. ,,Jedině pokud si to budeš přát."

A věděla jsem, že tohle myslel vážně. Docela mě z toho i zamrazilo, ale zároveň jsem se cítila s jeho odpovědí spokojená. Protože přesně tohle jsem si nepřála.

,,Tak to mě potom nic už netrápí," usmála jsem se. Mikeyho má odpověď uklidnila a úsměv mi oplatil, než se sklonil pro polibek.

,,Stavím se pro tebe, až ti skončí škola. Můžeme někam zajít," řekl a znovu mě políbil.

,,To by bylo skvělé."

Silje nebyla opět přítomna ve škole, ale na telefonu jsem jí měla od samého rána. Psala jsem si s ní o přestávkách, při obědě i pod lavicí na jedné přednášce. Psala mi, že by taky nebylo od věci, kdybych se za ní doma stavila a přinesla jí něco pořádného k jídlu, protože se musí krmit jenom polévkami do hrnečku, jelikož neumí vařit a nakoupit si taky dojít nemůže. Beztak to je jenom nějaká výmluva, aby mě nakazila a mohli bychom tak ležet spolu.