Ještě ten den jsem odešla ze školy, jen jsem došla za ředitelem jestli mě pustí, že mi není dobře. Řekla jsem i Lexie ať jde, ale ona zůstala. Řekla že to zvládne. Její odvahu bych chtěla mít, závidím jí, že to takhle zvládá.
Přišla jsem domů a rodiče byli v práci.
Udělala jsem si čaj a šla si lehnout do postele. Pustila jsem si seriál, ale vůbec jsem se na něj nemohla soustředit, pořád jsem myslela na to jak všichni koukali. Na tu skříňku popsanou nehezkými slovy. Nechce se mi zítra do té školy jít. Už tam nechci nikdy, ale to nejde, nemůžu simulovat nemoc věčně. Začal mi zvonit telefon.
Příchozí hovor
Mamka
Já: "Ano mami?"
M: "Volal mi ředitel prý ti nebylo dobře. Je ti hodně špatně? Nemám pro tebe přijet a zajede k doktorovi?"
Já: "Ne to je v pohodě, jen jsem asi něco špatného snědla."
M: "Dobře, kdyby ti bylo hůř, tak volej. Z práce s tátou přijedeme tak okolo 4-5, vždyť to znáš."
Já: "Jojo, dobře. Ahoj."
M: "Papa"
Položila jsem hovor a snažila se soustředit na seriál.
Kolem druhé hodiny mi napsala Lexie jak mi je. Neptala se na fyzikou stránku, ale psychickou. Napsala je že mi je lépe a jestli se nechce stavit.
Takže teď lítám po baráku a snažím se alespoň trochu uklidit, protože je na cestě.
Zazvonil zvonek, tak jo nádech výdech. Vím, vídám jí často, ale pokaždé jsem nervózní.
"Ahoj . Pojď dál." Trochu jsem ustoupila a nechala ji vejít.
"Máte to tu hezké." "Díky, dáš si něco k pití?" "Vodu, děkuju." Odešla jsem do kuchyně. "Tady." "Jo děkuju, tak co budeme dělat?" "Co bys ráda?" "No to radši nebudu říkat." Zasmála se. Moc jsem to nepochopila, ale zasmála jsem se taky, aby se neřeklo. XD
"Tak si půjdeme sednout alespoň do obýváku."
Sedly jsme si na gauč a jen se tak tupě dívaly do vyplé televize.
Po chvíli jsme si ale začaly povídat. Hlavně o sobě, aby jsme taky něco vzájemně věděly.
