Zbytek dne jsem ve škole nějak přežila, teď mi přijde že se na mě lidi dívají ale více. Nejsou to ale ty pohledy jako předtím, teď jsou spíše lítostivé. Tohle je jedna z věcí kterou opravdu nesnáším a to, že mě lidi litujou. Připadám se pak ještě hůř.
A taky proto se mi vůbec nechce domů. Já vím že je ředitele povinnost obeznámit rodiče s šikanou, ale co si budem, moc mi to neulehčil.
S Lexie jsme se dohodly, že po škole půjdeme na kafe, abych alespoň trošku prodloužila cestu domů.
Po cestě jsme si povídaly snad o všem. Byla jsem zato ráda, aspoň nachvilku jsem přestala myslet na ty zlé věci. Koupily jsme si kávu a že si půjdeme sednout do parku. Hrozně mě potěšilo její gesto, že mě chytla za ruku. Připadala jsem si hrozně výjimečně. Cítila jsem se výjimečně a s ní jsem i výjimečná byla. Ruku v ruce jsme mířily k parku. Samozřejmě se našli lidi, kteří z nás nemohli spustit pohled, ale šla jedna holčina a ta se na nás tak krásně usmála, potěšilo mě to.
-----------------------
Právě stojím před dveřmi našeho domu a jsem hrozně nervózní. Jdu dovnitř, nemůžu tady stát přece celou věčnost, i když by mi to momentálně nevadilo. Vešla jsem dovnitř a přemýšlela, jestli mám jít nejdřív do pokoje a počkat až mě zavolají nebo jít rovnou za nimi. Nakonec jsem se rozhodla, že půjdu za nimi hned. V kuchyni nebyli, takže obývák. Vešla jsem tam. Mamka seděla na gauči a měla hlavu v dlaních, taťka vedle ní seděl a hladil jí záda. "Ahoj." Potichu jsem špitla. Oba se na mě podívali a mamka okamžitě vstala a běžela ke mně. Obejmula mě a automaticky začala brečet. "Proč jsi nám něco neřekla? Proč?" "Já jsem vás tím nechtěla stresovat." "Tím že si nám nic neřekla si nás vystresovala víc." Přišel k nám taťka a obejmul nás. "Co kdyby ti Emily nepomohla? Pokračovalo by to.. Bylo by to ještě horší." Mamka brečela dál a já se neudržela a začala brečet taky. Víte co je horší než vidět mamku brečet? Vidět mamku brečet kvůli vám..
Ahoj, téma šikana je pro mě velmi důležité. Není to tak dávno co jsem sama byla obětí šikany. Spala jsem kvůli tomu 3 hodiny denně, brečela po nocích, vymýšlela jsem si různé nemoci jen abych do té školy nemusela chodit. Šikanovali mě pouze psychicky a došlo to až tak daleko, že jsem řekla rodičům, že chci přestoupit na jinou školu. Neřekla jsem jim, že jsem šikanováná, jen že mě tahle škola nebaví a chtěla bych jinam. Jenže moje mamka jakožto správná mamka poznala, že lžu. Nakonec jsem jí to všechno řekla, bála jsem se že to bude horší.. Že budu takzvaný práskač. Ale nakonec to dopadlo dobře, sice moje mamka i s mým nesouhlasem šla do školy a všechno se dalo do pořádku. Samozřejmě se mi to všechno vrací, ale jsem silnější než jsem byla. Našla jsem ty správné lidi v mém životě a nemůžu se mít lépe. Pokud i ty jsi obětí šikany řekni to co nejdřív někomu blízkému.. kamarádovi, učitelce, rodičům. Ale hlavně si to nenechávej pro sebe. Nebuď tak hloupý/á jako jsem byla já. Nenech to zajít tak daleko. Uvidíš, všechno se zlepší. Věř mi.
