Mé srdce bije jen pro tebe

MY JSME TVÁ RODINA

Když se Jacob odtáhl koukala jsem na něj s otevřenou pusou. Číšník naše objednávky položil na stůl a zeptal se:JE VŠE V POŘÁDKU SLEČNO? svůj zrak jsem z Jacoba přemístila na číšníka.

JACOB___"Jistě." vykoktal ze sebe.

JÁ___ ? Zeptala jsem se stala nevěřícně.

JACOB___"Byla to nešťastná náhoda, musím mi věřit. Já ho nechtěl zabít. Hlavně to nesmíš nikomu říctt!"v jeho očích se mísilo hned několik stínu. Strach,obavy, lítost, upřímnost a hlavně smutek.

Po tom co dořekl svůj monolog. Pustil se dojídla. Já jen seděla a koukala do prázdna. Teprve po pěti minutách si mě všiml Jacob a pobídl mě k jídlu.

o 10 minut později

JÁ___"Neboj, já ti věřím, a navíc o tebe nechci přijít.!  řekla jsem s menším, ale nefalšovaným úsměvem na tváři.

JACOB___"Miluji tě nade vše, ty můj andílku."řekl a chytl mou ruku do jeho.

O 20minut později

JACOB___"Nechtěla by ses teď projít?" 

JÁ___"Jo, klidně. No alespoň si provětrám hlavu.

Vyšli jsme ven z restaurace a rukou v ruce jsme si to mířili do centrálího parku.

Procházeli jsme se parkem když se najednou Jacob zastavil.

JÁ___"Proč zastavujem:" hodila jsem nechápavý výraz na Jacoba.

Jacob jen pokrčil ramen a přítáhl si mě blíže k sobě.

Stáli jsme na proti sobě a na vzájem si koukali do očí. Když v tom se najednou začal přibližovat.

Můj mozek jakoby vypnul a já nevěděla co se bude dít dál. Moje tělo mě vůbec nechtělo poslouchat, jakoby samo od sebe vyplo. Nemohla jsem se pohnout a jediné na co jsem se zmohla bylo dýchání. Když už jsem  ucítíla jeho dech na svém obličeji. Začala jsem být ještě více nervózní.

Když nás dělilo jen pár milimetrů už na nic nečekal a přitiskl své měkké a plné rty na ty mé.  Byl to ten nejhezčí pocit, který jsem kdy zažila. V břiše mi poletovalo milion motýlů, které jsem ještě nikdy před tím necítila. Cítila jsem se jak v euforii. Bylo to překrásné. Svoje ruce jsem mu omotala okolo jeho krku a polibky jsem mu opětovala.

Když už mi docházel kyslík odtáhla jsem se od něj a hluboce se mu podívala do očí. Opět jsem v jeho očích viděla spoustu emocí. Ale ten největší byla láska. Koukala jsem na něj a on si svoje čelo opřel o to mé.

JACOB___"Miluji tě."zašeptal.

JÁ___"Já tebe též."řekla jsem snad ještě hlasitěji než on.

A opět jsem se probudila v bílém pokoji, kde stál ten pěkný doktor a další pět starších.

DOTOR___"Slečno jste v pořádku?"zeptal se mě tázavě.

JÁ___"Myslím, že ano. Stalo se něco?" zeptala jsem se, protože se na mne všichni koukali jak na UFO, které jim právě přistálo na zahradě.

DOTOR___"Zastavilo se vám zhruba na půl minuty srdce a pak se samo od sebe nahodilo."Řekl jeden z doktorů.

JÁ___"Kde je Jacob?" Ta bruneta, co tu byla říkala, že zemřel, ale to přece nemůže být pravda. Cítím, že je tu semnou.

DOTOR___"Váš přítel, bohužel zemřel, je nám to moc líto."

JÁ___"To přece nemůže být pravda!" Z očí mi začaly stékat slzy jako hrachy.

Mě se zas najednou zatemělo  před očima a uviděla jsem Jacoba a mě, jak jdeme ruku v ruce a míříme si to k Jacobovi do bytu

Když otevřu opět oči, jsem zpět v bílém pokoji! Řekla jedna starší paní, která stála u postele. Vedle ní stál asi stejně starý muž a bruneta, která tu už byla.

JÁ___"To jste zase vy?"kouknu na brunetku a převalým se na druhý bok, aby mi nebylo vidět do tváře. 

BRUNETKA___"Já vím, že mě třeba nechceš vidět, ale jsem tvoje sestra a tyto lidé, co tu jsou se mnou jsou tvoji nejbližší. A my ti chcem pomoci.

JÁ___Ale já pomoc nechci, a hlavně né od vás...