Poslední Úplňek 2

•6•

Přibližoval se stále rychleji, a já začínala panikařit.

Panika teď musela jít stranou a tak jsem se snažila uklidnit. Už byl skoro u mě, bylo mi jasné že nemá cenu se snažit utéct, nebo se skrýt. Šla jsem zpět k tomu s stromu, o který jsem byla ještě nedávno opřená a znovu si sedla a opřela se. Čekala jsem až doběhne. Byla jsem smířená s tím, že by mě mohl zabít, nebo udělat cokoli jiného. Vzdala jsem to. Vzdala jsem záchranu svého života. Co by mi mohl udělat? Nic. Nic tak hrozného, co by bolelo víc než to, co se stalo s Teem. Bojím se, že to mezi námi skončilo. Bojím se, že se mi vypaří ze života. Bojím se toho, že ho už nikdy neuvidím. Bojím se, že ho už nikdy neobejmu. Bojím se tolika věcí. Bojím se i smrti, kdo by ne, že? Ale kdyby mě ten vlkodlak zabil, nic bych už necítila. Už bych necítila tu bolest. Z oka mi stekla slza. Pak další a další. Nešlo to zastavit. Po chvilce, když jsem se z toho vzpamatovala, tak jsem se rozhlédla okolo kde je. Nikde jsem ho neviděla. Někde v dáli se ozvalo jakési vytí, muselo to být daleko, protože to bylo dosti tlumené. Oddechla jsem si, že jsem konečně sama a doufala, že to opravdu vzdal. Zavřela jsem oči a přestala vnímat svět kolem. Když jsem pak otevřela znovu oči, všimla jsem si vdou siuet opodál. Bylo mi jasné, že to je vlk s vlkodlakem. Přibližovali se ke mě stále blíž. Stoupla jsem si a čekala na ně. Když došli blíž, poznala jsem, že ten vlk je Max. On na mě už z dálky vrčel, tak jsem radši udělala krok zpět. Podívala jsem se tomu vlkodlakovy do očí, a poznala jsem ho. Byl to Paul.