One shots [ErenxLevi]

Titán

AN: Překvapivě je první mou jednorázovka ta, kde jsem původně sama čekala zcela odlišný příběh. Doufám jen, že se Vám bude líbit ;) 

***Eren***

Probudil jsem se na ošetřovně.

S příšerným pocitem viny jsem seděl na posteli a sledoval vlastní odraz v zrcadle.
Zemřel kvůli mě. To vědomí mě ničilo.
Rány, které jsem si v záchvatu žalu způsobil se pomalu zcelovaly.
Proč jste mě opustil heichou?
Neměl jste mě zachraňovat z jejich sevření.
Byl jste zraněný, ani jste tam neměl být. Zvládl bych to, opravdu ano.
To Vy jste tou skutečnou ztrátou. Bez Vás lidstvo už šanci nemá. Jedna slza nasledovala druhou. Uprostřed všech těch výčitek jsem si nevšiml, že někdo zaklepal a vstoupil.
" Erene?" zeptala se opatrně Mikasa. Ztratil jsem svého pána, ztratil jsem ho. Schoval jsem si hlavu do dlaní. 

Poprvé za celou dobu jsem si jasně pamatoval, co se se mnou jako s titánem dělo... a ono se muselo stát tohle. 

Nebýt mojí neschopnosti byl by tu.

Objal jsem polštář a zavřel oči. Nechtěl jsem s ní mluvit. Chtěl jsem si představovat jen jeho.

Sedla si ke mě na postel a pohladila mě. Doufal jsem, že brzy odejde. 

" Musím se tam vrátit Mikaso, najít ho." zašeptal jsem.

" Pak půjdu s tebou. Je to moje rodina." dodala tiše. 

Překvapeně jsem se na ni otočil.

" Není mrtvý." ve dveřích stále Armin. " Zpoza hradeb bylo vysláno několik světlic."

*** Levi ***

" Co tu zase chceš?" otráveně jsem se podíval na jeden z důvodu mé spánkové poruchy. Už několik dní jsem trčel za hradbami v rozlehlém lese. Byl jsem dost vysoko, abych byl v bezpečí před titány, ale moje šance jak se odtud dostat byly nulové. Moje výstroj pro prostorové manévrování byla zničená a koně ušlapali titáni. 

Trochu mě zaráželo, že si mě celkově moc nevšímali. 

Konec konců byl jsem opravdu jediný člověk v okolí. 

" To už tě ani ty zasraní titáni nechtěj?" zasmál se Hane... hajzl, který mi nedával v noci spát. Hajzl, kterého jsem viděl jen já. 

" Drž hubu." odfrkl jsem si. Dokud kolem mě byli lidi, dokázal jsem ho snadno ignorovat. Ale teď jsme tu byli jen on a já. 

" Ale Levi... nemůžeš umlčet vlastní myšlenky, proto nikdy neumlčíš ani mě." posadil se vedle mě. 

" Tch." nechtěl jsem ho poslouchat ani s ním mluvit. Opravdu jsem chtěl aby zmizel." Nejsi z mé hlavy." 

" Ne, ani bych nemohl... jsem přízrak, který doprovází každého tvého rodu. Byl jsem s tvou matkou, teď jsem s tebou... a budu s tvými dětmi." jednoduše mi to vysvětlil. 

" Chcípneš spolu se mnou." oznámil jsem mu znechuceně a on udělal jeden ze svých odporných triků. Na moment vedle mě neseděl on, ale má matka. " Opravdu by jsi mě dokázal zabít Levi?" tolik to bolelo slyšet její hlas, vidět její tvář... Odvrátil jsem zrak. Uměl napodobovat dokonale. 

Zadíval jsem se pod sebe... kdybych skočil asi bych zemřel... nebo by mě okamžitě sežral jeden z titánů. 

Třeba by to bylo vysvobození po kterém tolik let toužím. Útěk z temných myšlenek a propastí, co jsem v sobě zanechal. 

Ten hajzl už naštěstí mlčel. 

" Jsi skutečný nebo ne?" zeptal jsem se ho, když se vrátil ke své obvyklé podobě.