Puberťáci

I.

Probouzet se do chladného únorového rána nebylo nikdy příjemné. A obzvlášť nebylo příjemnější se do něj probouzet s bolavou hlavou.

Hned co jsem se snažila posadit, jsem začala proklínat Marta. To mi ty prázdniny pěkně začínají. Budík ukazuje půl osmé a já mám silnou kocovinu. A jsem promrzlá na kost, copak se rodiče rozhodli si hrát na eskymáky a vypnuli topení? Rozhodla jsem se tuto teorii prověřit,a tak jsem se pomalu postavila. Stále zachumlaná v přikrývce jsem šnečím tempem sestupovala dolů po schodech, míříc do obývacího pokoje.

''Dobré ráno,'' usmál se táta, a podle mě ten pozdrav zakřičel. Zamračila jsem se a vztyčila ukazováček.

''Pšt,'' posadila jsem se ke stolu, který byl bohatě prostřen.

''Promiň,'' zašeptal. Máma našpulila ret a přikývla s pochopením.

''To není dobrovolná kocovina, že?'' Řekla matka potichu s šálkem čaje v ruce.

''Slíbila jsem Martovi, že na tuhle oslavu prostě přijdu,'' řekla jsem jednoduše. Rodiče se na sebe podívali a nastejno přikývli.

''Čím jste připíjeli?''Řekl táta nahlas. Opět jsem se zamračila a podívala se na něj.

''Promiň,'' potichu zopakoval. Hlava mi třeštila a přišlo mi, jako kdyby dřív nebo později měla prasknout.

''Namíchal colu s vínem,'' zachraptila jsem a vzala si ze stolu toast.

''A já to nepiju,'' řekla jsem s plnou pusou.

''Ještě abys to pila!'' Matka spráskla dlaněmi a lehce nimi následně uchopila čajovou konev z čínského porcelánu. Nalila mi z ní do šálku trochu čaje, a s otazníky v očích poukázala na cukřenku. Na její oblíbenou, modrobílou cukřenku.

''Ne, děkuji,'' napila jsem se.

''Nepotřebuji se opít,'' zdůraznila jsem.

''Dobrovolně,'' podotkla matka. Protočila jsem panenky a začala si mnout spánky. Bomba v mé hlavě začala odpočítávat, kdy vážně praskne.

''Musíš se naučit říkat ne,''pokračovala.

''Nejsem alkoholik,'' potichu jsem se zasmála a opřela se o měkké opěradlo smetanově zbarveného křesla.

''A ani jsem toho neměla tolik,''podívala jsem se na ni. Matka vztyčila obočí.

''Vážně, akorát prostě nemám toleranci. Protože,'' nadechla jsem se.

''Já to nepiju,'' zopakovala jsem.

''Fajn, chápu.''

Matka se usmála a vztyčila dlaň na znamení, abychom se o tom již nebavili. Má oční víčka se začala přibližovat k sobě, skoro jsem zavřela oči. Seděla jsem zkroucená v křesle a v ruce držela toast, který jsem sotva byla schopná trávit.

Tak takhle se cítili, jak jsme jim všichni ze třídy říkaly, děti flámů? Unavení, znudění, vyčítajíc si minulou noc hned po tom, co se probudili.

''Ježiši Kriste!'' Odhodila jsem toast na talíř a nedbaje na to, že mě při každém kroku bolí hlava jsem běžela do koupelny. S tupou bolestí na spáncích a podrážděným krkem jsem se vrátila do obýváku.

''Dneska nebudu vycházet z pokoje,'' oznámila jsem potichu. Rodiče na sebe opět kývli. Přikývla jsem též a pomalým krokem odešla ke schodišti. Ještě pomalejší chůzí jsem je po nich vystoupala do druhého patra a úspěšně se dostala do mého pokoje. Lehla jsem si na postel a dívala se přes malou škvírku mezi mými očními víčky do okna. Zrovna začalo sněžit. Ta tikající bomba se na chvíli zastavila, a umožnila mi pohodlně usnout.