,,Ahoj zlato."no bezva. Jacka jsem teď opravdu nechtěla potkat. Jen tak, abyste byli v obraze. Jack je můj kluk. Chodíme spolu už rok a známe se od 2. třídy. Ale od té doby, co jsme nastoupili na střední se chová jako frajírek a machřík, co vše umí a zná. Všude byl, takový brouk Pytlík. Myslí si o sobě bůh ví co, jen proto, že je fotbalový kapitán a má okolo sebe rozteskávačky, které se po něm stále plazí. No, sečteno a podtrženo, už k němu necítím to co dřív.
,,Ahoj Jacku." nadhodím krásný úsměv.
,,Zlato,zítra je ti 16., chodíme spolu déle než rok a známe se ještě déle. Tak by mohlo být i něco víc, neź jen pusa, chození za ruku,kino." řekne a dá mi pusu. Jo, mohlo by být i něco víc, ale ne s Jackem a ne v tuhle dobu, kdy je ovlivňován. Ještě by se tím všude pochlubil, aby byl jěště větší machr než je teď.
,,Promiň, ale musím jít. Mám další hodinu tělocvik." zandala jsem si věci do skříňky a vydala se k tělocvičně.
,,Ať se Avril Rosemarie Johnson dostaví okamžitě do ředitelny." hlásal školní rozhlas. Raději 5 krát, abych ho náhodou nepřeslechla. No aspoň se uleju z tělocviku. Změnila jsem směr a vydala se vpravo k ředitelně. U sekretářky jsem se ohlásila a ta mě pustila dál. Když jsem vešla, tak v ředitelně seděl další muž a žena. No muž to úplně nebyl. Bylo mu tak 18. maximálně 20. let. Všichni stoupli, když jsem vešla. Dokonce i náš pupíkatý ředitel, který miluje fastfoody a nenávidí jakýkoliv pohyb navíc či sport. Ale zpět k tomu sexy fešákovi. Vypadal jako bůh, všech sexy kluků. Vysoký, černovlasý, hnědooký, svalnatý. Ach, asi roztaji. A ty rty, krásný úsměv. Byl prostě dokonalý. Žena, která seděla vedle něho, tedy teď stála. Byla žena středního věku. Upravená, v kostýmku. Opravdu jí to slušelo.
,,Avril, toto je Christopher Taylor a Samantha Bronw."
,,Paní Brown, Chrisi. Tohle je Avril Rosemarie Johnson." taky mohl být ředitel nápaditější a ne zopakovat jednu a pouze prohodit slova.
,,Těší mne, že tě konečně poznávám." řekl Chris a opět se božsky usmál. Já tála jako zmrzlina a zmohla se jen na úsměv.
,,Jsem ráda Avril, že jsem tě konečně našli."řekla pani Brown a podala mi ruku. Já jí rukou potřásla, nevydala ani hlásku a stále se usmívala. Pak mi to cvaklo. Našli mě? Oni mě hledali? Proč? A ještě dalsí otázky se mi honili hlavou. Najednou se ředitel zvedl a nechal mě s nimi v kanceláři. Paní Brown mi pokynula, ať sednu do křesla. Sedla jsem si ale bylo pořád hrozné ticho. Když už jsem chtěla něco říct, paní Broenová začala mluvit. Tak jsem ústa zase zavřela.
,,Asi se chceš zeptat, co jsme vlastně zač."
