,,Asi se chceš zeptat, co jsme vlastně zač."
,,A-ano." řekla jsem se staženým hrdlem."
,,Jsme z Los Angelské akademie svaté Lucie."
,,Z té drahé a výběrové školy, kam si vybíráte studenty podle přísných hodnot?" vyjekla jsem.
,,Ano. Je to škola pro vampýry a jejich ochranu dhampýry."
,,Vampýry a dhampýry? Kdo jsou dhampýři?"
,,Dhampýr je člověk s vlastnostmi vampýra." promluvil Chris.
,,Takže já se proměním buď ve vampýra nebo dhampýra?!" vykřiknu docela vyděšeně. Už takhle stačí, že jsem jiná, než ostatní?
,,Zítra ti má být 16. let. To je pro vampýry a dhampýry plnoletost. Čili věk, kdy se máš proměnit a zůsat tak navždy. Předpokládáme, že jsi dcerou mocného vampýra."řekl Chris a povzbudivě se na mě usmál. To je sice úžasný, že se na mě usmívá, ale jak já k tomu přijdu?!
,,Avril, nejdéle zítra o půlnoci s námi musíš odletět do LA. Než se tvé schopnosti probudí." řekla vážně paní Brown a propalovala mě pohledem.
,,Ehm, můžu si vzít čas na rozmyšlenou? A co by se stalo, kdybych s vámi neodjela?" no, to jsem asi neměla z pusy vypustit. Paní Brown a Chris po mě střelily pohledy, které jasně říkaly, že možnost, že bych s nimi neodjela NEEXISTUJE. Pak ale přišel ředitel a přinesl paní Brown kávu. Sedl si do svého pohodlného křesla a díval se na mě tím svým přísným pohledem.
,,Chris s tebou zůstane dnes i zítra celý den. Půjde s tebou na zbytek tvého vyučování a poté také domů. Neboj se. Volal jsem k vám, že je to jen na jednu noc." No super. Moje "úžasná" macecha se bude přetvařovat jako tenhle páprda.
,,Takže ,ůžeme jít?"
,,Běžte a ty přemýšlej. Nemáš moc času." řekne paní Brown. Chris se uklonil a pak šel za mnou ke dveřím. No skvěle. Mám chůvu, které je tak 20 a nehne se odemne ani na krok. Chjo. Proč já?
,,Teď máš nového kluka ségra?"Ne, to by mě zajímalo, co se mi dnes ještě stane. Nejdříve Jack, pak zjištění že jsem asi vampýr a teď Joshua.
,,Ne. Kdyby jsi nebyl trubec Joshuo, tak bys věděl, že je to výměný student z LA."
,,Jo? Jen aby. Nebo že bych si před Jackem pustil pusi našpacír?"
,,Zkus to a už tady takhle stát nebudeš." ozval se Chris.
,,Jen klid." odpověděl, vypadal vyděšeně a najednou se má s tou svojí partou k odchodu. Když se konečně dostanu ke své kříňce, tak Chris stojí pořád na stejném místě a přidrzle se usmívá.
,,Co ti přijde k smíchu? A děkuju."zeptám se a dívám se na něj.
,,Nemáš za co. Přemýšlím o tom, že jeho výraz stál za to." odpoví mi a usmívá se ještě víc než předtím. Chjo, teď mám matematiku. Jak já ji nesnáším. Příšerná matika.
,,Jdeš se mnou nebo ne?"
