Smrt na blanitých křídlech

Střepy starého života

Nikdo je nepronásledoval, tedy to si alespoň myslela. Matka jí vysvětlila, že její otec nebyl obyčejný námořník, ale patřil do královské flotily. Zlomili mu nohu a poté ho hodili přes palubu, aby zemřel, ale on nezemřel a oni to zjistili. Také jí řekla, že dali příkaz zabít jeho a celou jeho rodinu.

Jeli přes dvanáct dní a zastavili se až v Daraeonských horách. Byla pro ně připravena malá horská chata, bylo to tam opravdu útulné. Když dorazili, čekalo na ně služebnictvo a byla zde malá stáj pro pár koní. Jak dlouho toto její matka s otcem věděli? Jak dlouho jí to tajili? Neodvážila se nad tím ani přemýšlet.

Aerithina služebnice jim řekla o posvátném pramenu. Tento pramen měl vlastní příběh, prý ho uznala posvátným sama bohyně Rayona. Léčitelé do teď používají jeho léčivé účinky a také se říká, že dokáže přivodit štěstí, kterési prý zaslouží.

Na druhý den se tam s matkou vydaly. Aerithina klisna stoupala plynule po prudké cestě, pojmenovala ji Trom. A valacha své matky pojmenovala Lan.

Cesta k prameni byla dlouhá, ale pro Aerith byla určitě pohodlnější než pro její matku, ta totiž jela v šatech a Aerith jela v obyčejné černé košili se stříbrnou výšivkou ve tvaru vlka, který hořel a vyl na měsíc. Matka jí také po cestě vysvětlila, že ve skutečnosti nebyli chudí, ale museli se držet všem z očí, kdo by je hledal v chudinských čtvrtích? Také jí řekla, že tento vlk byl pro jejich rodinu hodně důležitý, jelikož se tak označovali jejich spojenci.

„Kdy už tam budeme, matko?" zeptala se tiše Aerith myslela si, že umrzne, ale stejně se jí cesta líbila. „Za necelou hodinu." odsekla jí matka. Celou hodinu mlčely.

Když dojeli k prameni, její matka se u něj pomodlila ke všem těm zatraceným bohům, ve které Aerith nevěřila. Také proč by měla? Kdyby existovali, určitě by jejich svět nebyl tak zvrácený.

Její matka jí řekla, že se půjdou společně napít z pramene, než se vrátí. Aerith se odmítala napít a když řekla ne tak by s ní nikdo nepohnul. Její matka se tedy napila a řekla, že na oběd se nestihnout vrátit a proto si dají jídlo, které si přivezly. Aerith si dala pouhé jablko, zatím co její matka snědla chléb, sýr a dokonce i sušené maso. Aerith měla žízeň, ale rozhodně neměla v plánu se napít z pramene.

Když měly nasednout, její matce se zamotala hlava aupadla, naštěstí Lan zůstal v klidu a nikam neutekl. Aerith seskočila z Trom.„Jsi v pořádku?" zeptala se Aerith „Aerith? Něco muselo být s tou vodou nebo jídlem, dojeď rychle do chaty, vezmi si všechno co má cenu a uteč odsud," po krátké odmlce řekla „Neber si odtamtud žádné jídlo ani vodu a nikomu nevěř, nezapomeň na to, kým jsi, jsi Aerith Yolgiz a na to nikdy nesmíš zapomenout. Až přijde pravý čas, bude to velice důležité. Protože před dobytím patřil náš rod k dr..." z nosu jí začala vytékat krev a naposledy se podívala na svou dceru.

Aerith věděla, že její matka zemřela a už s tím nemohla nic udělat. Byla příliš zděšená na to, aby začala plakat, nemohla.Chytla Lana za otěže a poté nasedla na Trom.

K chatě dojela za necelé dvě hodiny a udělala to, co jí matka nařídila. Našla v domě vaky a pytle, do kterých dala vše, co mělo nějakou cenu, oblečení, přikrývku a kartáče aby mohla případně vyčistit koně. Všechny vaky a pytle připevnila na Lana.

Když se chystala odjíždět, uviděla, jak k chatě sestupují vojáci. Neviděli ji, na takovou dálku ji nemohli vidět, ona je viděla jen díky tomu, že jich bylo tolik. Opět tam byl ten muž, co zabil jejího otce, poznala by ho na kilometry daleko.

Pobídla Trom do trysku a řítila se s ní pryč od horské chaty, o které doufala, že bude jejím domovem. Stálý domov nikdy neměla a nejspíš ani mít nebude.

Zastavila, až když se stmívalo, ale stále měla pocit, že musí jet dál, ale i přes to odsedlala koně a lehla si pod skalní převis. Věděla, že ji budou pronásledovat, ale byla tak moc unavená. Jen na chvilku zavře oči.