Smrt na blanitých křídlech

Počátek věků

Po těžkém dni plném práce se vojáci ve výcviku konečně usadili u ohně. Dnes jim jejich nadřízení dali pořádně do těla. Vzrušením z dalšího výcviku nemohli spát, a proto se usadili u ohně. Než našli suché dříví a povedlo se jim konečně zapálit oheň, trvalo snad celou věčnost, ale konečně byla tato úmorná část dne za nimi. Tato noc byla teplá a značila konec zimy. Už začaly rozkvétat rostliny a jaro se začalo každým dnem blížit. 

Vojáci si vyprávěli vždy u ohně příběhy a dnešek nebyl výjimkou. Bylo zvláštní pouze to, jak byl les tichý, jakoby se před něčím skrýval, ale před čím? Donutil jsem se zahnat tyto špatné myšlenky. Dnes se k nám připojil i náš nadřízený a řekl, že nám poví příběh též. Ovšem pronesl „Tento příběh je o někom velmi výjimečném a nikdo ve skutečnosti neví, jak to bylo, ale doufám, že se mé vyprávění bude pravdě, alespoň přibližovat, je o dívce jménem Aerith Yolgiz."

V tom se objevila cizinka v plášti, přes který jí nebylo vidět do obličeje. Pohybovala se, jakoby za sebou měla výcvik...dlouhá léta výcviku, byla to zbraň. Cizinka se pouze zeptala, zda si může přisednout, náš nadřízený řekl, že ano, ale nepochyboval jsem o tom, že by to stejně udělala. 

Cizinka řekla tiše a tajemně „Slyšela jsem, že si chcete vyprávět příběh o Aerith Yolgiz." Náš nadřízený odpověděl: „Ano chceme" a s krátkou odmlkou dodal „Ty ho znáš?" „Ano znám." Odpověděla cizinka prostě. „Znám ho více než kdokoliv jiný." 

Nejmladší z nás Ters se zeptal „Ty ji znáš?" a ona odpověděla se smrtícím výrazem v očích. „Více než kdokoli jiný" Náš nadřízený řekl „Tak ho tedy vyprávěj." Cizinka se pousmála a zadívala se do ohně a poté řekla „Příběh, který vám povím, nikdo z vás ještě neslyšel, každý jste tento příběh slyšeli jinak, ovšem takto to ve skutečnosti bylo a kdo říká, že ne je lhářem" podívala se na hvězdy a dodala „Tento příběh není ani zdaleka tak krásný jak si myslíte a už vůbec ne plný hrdinských činů, jen krve a zatracení." A začala vyprávět.