Jeho hnědé oči.

7.

Na večeři s námi otec nešel. Musel prý něco dodělat v práci.

Jídlo nám donesla nějaká paní. Hospodinka nebo tak něco. Tohle my hold doma nemáme. Měli jsme bramboráčky plněné kuřecími prsíčky, s nivou a sýrovou omáčkou. Bylo to výborný. Snad nikdy jsem nejedla nic lepšího. Když jsem dojedla,  tak jsem slušně pochválila našim hostitelům to výborný jídlo a zeptala se na recept. Linda (matka Olivera) mi řekla že ho dá mé matce až se se ní uvidí. A hned na to obě naše matky začali povídat o tom že někdy zajdou spolu na kafe. Adam (Oliverův otec) nám řekl ať si jdeme třeba povídat. Hned na to přidal že k Oliverovi do pokoje. A přidal se k matkám které se zrovna něčemu smály.

                     ****************

Když jsme vyšli sto schodů na točitém schodišti které vedlo k Oliverovi do pokoje, tak se ani jeden s kluků nepodíval na toho druhého z nich a oba hypnotizovali pohledem mě a přestali až když jsem se zeptala „Co vám je?“ Oliver otevřel dveře do jeho pokoje a pustil nás dál. Já s Nickem jsme vešli a následně jsme se oba usadili na zemi. Oliver se nám zasmál a ukázal na pár sedaček, které byly jen kousek od nás. „Promiň, nevšimli jsme si jich.“ řekla jsem mu nesměle. „To vůbec nevadí.“ Odvětil a usmál se na mě. Nick ho jenom propaloval pohledem. Usmála jsem se na oba a sedla si na jednu ze tří židlí. Oba dva mě následovali. Když se konečně usadili tak jsem se jich zeptala „Kvůli čemu jste na sebe naštvání?“ „No víš bylo to takhle...“ ujal se vyprávění můj starší bratříček.