We can just dance to this
Don't take much to start me
We can just dance to this
Push up on my body
You know we already seen all of the parties
We can just dance to this
We can just, we can just
Dance to this
Dance to this
We can just dance to this
Prozpěvovala jsem si jednu z mých oblíbených písniček a naplno tancovala ve svém studiu. Když jste unavení a musíte ještě něco namalovat, aby se vůbec mohla uskutečnit vaše vernisáž je namáhavé, a tak se snažím najít inspiraci v čemkoli. Už mě kupu přátel zvalo ven, ale já je vždy odmítla se stejnou výmluvou. „Musím malovat." Sama bych radši šla někam ven, ale místo toho tu jsem ve velikánské místnosti s velkými okny a pocákanými stěnami od barev.
Jsem tak zoufalá, že jsem se zničeho nic začala z únavy z plných plic smát. Ani jsem pomalu nevnímala, že přestala hrát písnička kterou jsem si ještě před chvílí zpívala, zpozornila jsem ve chvíli když se v mísnosti rozhostilo ticho, kdy se načítala další písnička.
Take it or leave it
Baby take it or leave it
But I know you won't leave it
'Cause I know that you need it
Look in the mirror
When I look in the mirror
Baby I see it clearer
Why you wanna be nearer
Jak jste mohly vidět. Mám opravdu slabost pro písničky a tím se řídí i moje obrazy a fotky. Když dokončuji obrazy, tak vždy k němu připíšu úryvek písničky nebo menší citát. Moji přátelé tvrdí, že to je velmi jedinečné a moc se jim to líbí a k mému nezvyklému stylu malování to sedí. Ale já to nějak neřeším, nějak mě to neproslavilo, takže jim ani moc nevěřím. Texty mě baví psát už od základní školy. Ještě teď si pamatuji, že jedné své spolužačce na střední škole jsem popsala sešítek na básničky texty písniček. Nebyla moc nadšená.
Víte co je opravdová zoufalost? Když sedíte na židličce před prázdným plátnem a máte výraz jako vypatlaná kočka a myslíte si, že něco vymyslíte. Se špinavými platinově blond vlasy špinavými od barvy.
„To zvládnu!" Povzbuzovala jsem se a při tom si mnula spánky.
Po chvíli přemýšlení co namalovat a projíždění různých návodů jak zapojit mozek a inspirativních děl na YouTube, jsem se rozhodla, že zkusím malovat člověka nejdříve poslepu a pak bezmyšlenkovitě.
Začala jsem malovat poslepu. Přejížděla jsem po plátnu jak jsem v hlavě viděla postavu kterou jsem si určila. Jsem asi blázen, ale malovala jsem pro mě dokonalého muže. Usmívala jsem se pouze nad myšlenkou nad tím mužem. Jemné rysy a neobyčejně slušivé zrovna na něm šedé vlasy, které mu lehce zasahují do očí. Červená hedvábná košile, která je mu lehce volná, ale pouze tak, aby se v ní cítil pohodlně. Schopný být v jednu chvíli model a v druhou být naprostý blázen. Hnědé skoro až černé tmavé uhrančivé oči, ale s modrými čočkami taky velmi přitažlivý. Většinou se sebevědomým úšklebkem na rtech, které doslova vyzývají k polibku. Krásná hebká kůže, která svádí k opečovávání vlastními rty.
Po otevření očí jsem byla sama překvapená výsledkem, který přede mnou stál a nebyl ani tak špatný. Unaveně jsem se protáhla a zaposlouchala se do jedné z písniček co mi hrály v repráku, aby tu nebylo takové ticho.
Do you got plans tonight?
I'm a couple hundred miles from Japan, and I
I was thinking I could fly to your hotel tonight
'Cause I can't get you off my mind
Can't get you off my mind
Can't get you off my mind
Snažila jsem se příliš neusnést tou písničkou a radši si promýšlela, kde napíšu text a jakým způsobem. Nakonec jsem se rozhodla to napsat dolů krasopisem 'Do you got plans tonight?'
Dodělala jsem pár detailů na obraze a byla plně odhodlaná jít domů. Vypnula jsem hlasitou hudbu, vyhodila jsem všechny kelímky od kafe co jsem za dnešek vypila a krabici od pizzy, co jsem považovala jako nouzovku. Díky bohu, že žiji v tak velkém městě, kde je donáška do půlnoci. Přehodila jsem přes sebe kabát a do podpaží desky s návrhy na výkresy. Ještě naposledy jsem se otočila na obraz s tím krasavcem z mé hlavy a neubránila se úsměvu.
„Uvidíme se na vernisáži, krasavče." Mrknu na ten obraz a zhasnu všechna světla a vyjdu si to do podzimních ulic města, které se pomalu začaly probouzet k životu.
„Maxy! Jsem doma." Křiknu do bytu a v tom se ke mně přiřítí ta šílená trysko kočka. Nevychytá zabrzdění tak moc, že si prakticky sedne. Na to jen propuknu smíchu, odložím desky, sundám kabát a začnu se mazlit s tím debilem. Mám ho ráda, ale právě je tak blbej, že mi začal jíst vlasy a vypadal celkem překvapeně, když zjistil že ty špinavé vlasy od barev nejsou poživatelné. Položila jsem Maxína a začala se chystat do sprchy, když mi začal zvonit telefon. Se skoro zabitím své osoby jsem přiskákala k telefonu, kde jsem uviděla, že mi volá Jungkook. Samozřejmě jsem to přijala, protože jenom díky němu můžu mít svojí vernisáž.
„Ahoj Kookie, co že jsi tak brzo vzhůru?" S hravým úsměvem jsem se posadila na postel a jednou rukou si hrála s tím trdlem.
„Ahoj Teri, jen se chci přesvědčit jestli máš hotové požadované množství obrazů. A bude to tím, že jsem právě vstal." Zasmál se do hovoru.
„Jasně že mám, před asi hodinou jsem dokončila poslední, který se mi obzvlášť líbí a právě jsem se chystala do postele. To je riziko toho být manažer firmy, Zlatíčko." Zaculila jsem se.
„Tak to jsem rád a když se líbí tobě, tak to už něco znamená. Eh, už chci domů!" Zaúpěl a bylo slyšet, že si lehl na stůl, když v tom se zarazil. „Neprobudil jsem tě?" Staral se a já si jen vyčerpaně prohrábla vlasy.
„Neprobudil, Kookie. Právě jsem přišla domů, takže si zavolal zrovna v čas. Jo a kdy by ses chtěl jít podívat na ty obrazy?" Napadlo mě a hned jsem to nadhodila, abych věděla jak dlouho budu moct spát.
„To jsem rád. Protože tě znám, tak půjdeme radši večer, aby ses vyspala. To jsem hodný, co?" Hned jsem věděla že se usmál svým králičím způsobem.
„Nejhodnější. Radši tě nebudu zdržovat od produktivního dne a půjdu spát." Zasmála jsem se škodolibě.
„Nechceš si to prohodit?" Znovu zaúpěl až skoro to znělo jako umírání.
„Nechci. Pa." Poslala jsem mu pusu do telefonu a zavěsila.
Konečně jsem ze sebe sundala zbytek oblečení, díky kterému jsem se málem přizabila a vlezla do krásné sprchy. Smyla ze sebe všechnu tu barvu a bavila se nad tím, jak pode mnou teče barevná voda, jako kdybych byla z vodovek.
Po vchodu do mé ložnice mě přivítal Max s naprosto vytřeštěnýma očima, koukající na mě jako na strašidlo. Jen jsem se nad jeho výrazem zasmála a s částečně usušenými vlasy šla spokojeně spát.
