Another Brooklyn Ally

2.kapitola

Prudce jsem zastavila v jedné z postranních uliček po cestě domů z návštěvy Jamieho matky. Vypnula jsem motor a zabořila unaveně hlavu do sedačky. Už se mi dlouho nestalo, abych měla tak obrovský záchvat náhlé úzkosti z toho, že nevím, jak dál. Naposledy se to stalo v době, kdy mi začínalo docházet, že práce v Pentagonu nebude nic pro mě. A to už byl nějaký ten rok nazpátek.

Z čistě nezaujatého a racionálního hlediska nebylo za žádnou cenu výhodné školu opouštět. Panoval tam klid, mír, pomáhala jsem dětem a měla volné víkendy. Něco takového bylo přece kdysi mým ideálem. Měla bych v něm proto pokračovat.

Když jsem po chvíli otevřela oči a nastartovala auto, ve zpětném zrcátku jsem zahlédla muže. Stál na rohu ulice a rozpačitě přešlapoval z nohy na nohu. Na zádech si nesl podlouhlý vak a v pravé ruce skládací stoličku. Jakmile zpozoroval, že se světla mého auta rozsvítila, tvář se mu překvapeně rozjasnila a svižným krokem se vydal k okénku řidiče.

Shýbl se do úrovně mého obličeje, prohlédl si interiér auta a s velkou úlevou se pousmál. „Už jsem myslel, že tady na nikoho nenarazím," oddechl si, „můžete mi prosím poradit, kudy k Brooklynskému mostu?"

Na moje povytažené obočí reagoval mírně nešťastně. „To je na úplně opačné straně," oznámila jsem mu s lítostí.

Narovnal se v zádech a frustrovaně se rozhlédl po okolí. „Zatraceně."

Měla jsem špatný den. Hodně špatný. Bylo mi na nic mnohem víc než obvykle. Nezvládala jsem si promluvit ani se svým studentem, natož s jeho matkou a nedokázala si ani představit, co budu v takovém stavu dělat zítra ve škole.

„Mám se tam sejít s přáteli," pokrčil rameny, „jdeme lovit modrouny. Můžete mi alespoň ukázat směr, prosím?"

Zvědavě jsem pohlédla na podlouhlý vak na jeho zádech, kde se podle všeho tedy měla nacházet udice, a dokonce mi začala dávat smysl i ta skládací židle, kostkovaná košile, holínky, kšiltovka a tmavě zelená vesta. V této části města vypadal opravdu nepatřičně.

Chvíli jsem zůstala zticha a přemítala nad svým a jeho špatným dnem. Ten můj nedokázalo napravit už nic, ten jeho se však ještě zachránit dal. „Pojďte, kousek vás svezu."

Překvapeně pootevřel ústa a na chvíli se rozpačitě zarazil. „To byste vážně udělala?" zeptal se vděčně.

„Nastupte si," mávla jsem rukou a přikývla. Alespoň mi to zabrání znovu zastavit v jedné z uliček a užírat se sama sebou. Mladý rybář velice mrštně oběhl auto a usedl i s udicí a skládací stoličkou vedle mě na sedadlo spolujezdce. Zaujal mě podivný dutý zvuk, který vycházel zevnitř vaku, když si ho opřel o palubní desku. Ten šílenec musel těch udic vláčet snad tucet.

„Strašně moc vám děkuju," pověděl vděčně a usmál se.

Nepřítomně jsem úsměv opětovala. V tichosti jsem zařadila zpátečku a vyjela z úzké uličky. Několik dětí si v tu dobu hrálo na chodnících, což mi jen připomnělo, že zítra budu muset před podobnou partu předstoupit a předstírat, že je všechno v pořádku. Potřebovala bych opravdu hodně dlouhou dovolenou, aby se věci alespoň trochu daly do pořádku.

„Doufám, že si kvůli mně nezajedete," ujišťoval se rybář, „nerad bych vás obtěžoval."

Zavrtěla jsem hlavou. „Nemějte obavu."

Po celou dobu jízdy jsem z něj cítila, že chce něco říct. Zapříst rozhovor. Spřátelit se. Na náhodná seznamování jsem nikdy nebyla a po tom všem, co se minulý rok stalo, jsem se novým známostem vyhýbala obloukem už tím tuplem. On nebyl výjimkou. Působil dojmem roztěkaného a zmateného mladíka, který byl v jistém smyslu i roztomilý, nicméně v nynější náladě se mi jevil jako únavný. Dokonce jsem chvíli litovala toho, že ho mám v autě. Ukázat mu směr a odjet by bylo mnohem jednodušší.