Another Brooklyn Ally

1.kapitola

Pět měsíců. Přesně pět měsíců od doby, kdy jsem se otočila čelem policejním sirénám a kulhavou chůzí jim vyšla vstříc. Promnula jsem si spánky, abych tu myšlenku vyhnala z hlavy. Už bylo na čase přestat počítat, vše se tím jen zhoršovalo. Nic to však stále neměnilo na faktu, že dnes to opravdu bylo pět měsíců. Celý den mě to rozrušovalo. Taková doba, kdy jsem se naposled cítila ve své kůži.

Dostat mě z výslechových místností trvalo Gordonovi jen pár týdnů, což se počítalo za obdivuhodný výkon. V ten den zmizela i Martha Morrenová a její místo nahradila Jane Deanová, které jsem se musela přizpůsobit. Dříve světlé vlasy nakonec musely jít úplně do tmava, což byla pro mě osobně až příliš razantní změna. Několikrát denně jsem v to období mívala konzultace s Freddie, která mi pomáhala nový vzhled vymýšlet tak, abych vypadala k nerozeznání, ale za to se stále cítila v rámci možností pohodlně. Výsledek byl takový, že jsem si pořídila velké brýle s tlustými obroučkami, vlasy pravidelně nacpala do úzce staženého drdolu a pokaždé se navlékla do volných svetrů či mikin, abych svému okolí prvních pár týdnů neodhalovala modřiny a oděrky. Tam, kde se mi při výbuchu generátoru na letišti rozseklo čelo, zůstala teď tenká skoro neviditelná jizvička, která se však více projevovala až nad okem, kde dál v úzkém proužku zabraňovala růstu obočí. I tento drobný detail však mnohdy upoutával pozornost lidí a já se z toho důvodu modlila, aby někdo snad nezahlédl můj krk, který se hojil opravdu velmi pomalu. Jemná kůže na něm zůstávala citlivá a leccos ji dokázalo rozdráždit. Ani ty stejné výmluvy jsem dokola používat nemohla a nové nápady už pomalu docházely.

Několikrát jsem zamrkala očima, abych vyhnala všechny obrazy minulosti z hlavy a pohlédla na Jamieho. „Takže učebnice do matematiky," pronesla jsem, „tam to všechno začalo?"

„Jo," odpověděl.

„Polil ti ji jahodovým džusem a ty jsi mu na oplátku srazil batohem jeho nový dron," pokračovala jsem dál.

Sklopil pohled a pokrčil rameny.

„Proč by ti ji políval?"

Znovu pokrčil rameny.

Poposedla jsem si v křesle a pohlédla přes stůl na toho malého uličníka. Myslela jsem, že to zvládnu. Přece jenom to byla jedna z věcí, kterou jsem si kdysi tolik přála – hodit za hlavu veškeré špionážní agentury a žít konečně klidným životem. Na ten popud jsem okamžitě po zřízení nové identity podala životopis do jedné menší základní školy v Brooklynu. Gordon se tomu nápadu tehdy hodně vysmál, ale nakonec mi pár razítek a kvalifikační osvědčení sehnal. Jediná věc, která mě nenechávala spát, byl Fury, který na můj odchod nijak nereagoval. Vlastně jsem ho od chvíle, kdy mi na parkovišti ukázal bílou dodávku, neviděla.

Ať jsem se na politou učebnici matematiky a rozbitý dětský dron snažila soustředit sebevíc, nedokázala jsem přemoct jakousi mrzutost nad banalitami, které jsem najednou musela řešit a staly se náplní mého každodenního života. Do reality mě dokázal vrátit jedině až Jamieho nešťastný výraz a smutný tón. Spor s jeho spolužákem byl momentálně jeho středobod vesmíru, stejně jako já měla před pěti měsíci v mysli jen dva supervojáky a mezinárodní bezpečnost.

„Jamie," promluvila jsem k němu a snažila se z jeho výrazu vyčíst, na co asi tak myslí, „to ale není poprvé. Minulý týden jste se s Billem poprali a ten předtím jsi nebyl ve škole bez jakéhokoliv vysvětlení."

Rozdíl mezi dospělými a dětmi byl veskrze ten, že dětem nevadilo nic neříct. Vždy když naproti mně usedl Steve nebo Bucky, na každou mou větu reagovali ať už slovně nebo alespoň výrazem v obličeji, čímkoliv. Děti zkrátka pokrčily rameny a zůstaly zticha. Stejně jako Jamie.