Another Brooklyn Ally

5.kapitola

Vznášedlo mělo oválný tvar bez střechy s postranními křídly podobajícím se krovkám brouka, vznášelo se jen několik málo metrů nad zemí a pilot, který mě beze slov nechal nastoupit hned po tom, co jsem se rozloučila s Shuri, nepotřeboval k ovládání stroje nic víc, než dvě páky a několik tlačítek. Řítili jsme se poklidnými wakandskými pláněmi a futuristická města postupně nahrazovala malá políčka, hliněné sruby a pasoucí se stáda dobytka. Bylo zvláštní, že si tato země po tom všem zachovávala také svůj původní, prastarý vzhled. Při tom pohledu mě jen napadalo, zda i místní obyvatelé stále žijí prostě a skromně jako dřív nebo uvnitř svých domorodých domků skrývají taky nějaký ten satelit či plazmovou televizi.

„Jsme tady," vytrhl mě ze zamyšlení těžkopádný pilotův přízvuk a já si uvědomila, že stojíme na místě a vznášedlo dosedlo elegantně na zem. Jemně jsem přikývla na srozuměnou a opatrně seskočila na zem stále obtěžkaná kufříkem a pytlíkem sladkostí, o kterém jsem stále nevěděla, co si myslet.

Jakmile jsem však obešla vznášedlo a shlédla dolů do údolí, musela jsem v duchu poděkovat Shuri za její prozíravost. Hned pod kopcem se po mé levici rozprostíral řídký lesík s maličkou chatrčí na kraji. Okolo jsem zahlédla jen jedno či dvě několikametrová políčka se zelenými výhonky. Po mé pravici už se dál rozmáhala suchá, nemilosrdná pláň s početnou skupinkou dětí obíhajících se smíchem osamocený strom.

Vznášedlo se ihned dalo do pohybu a za několik vteřin mi zmizelo z dohledu, aniž bych měla možnost zeptat se pilota, kudy jít. Široko daleko byla malá chatrč jediným náznakem civilizace, tudíž to byl nejspíš i můj cíl. Přesto všechno jsem se ale rozhodla zamířit k dětem, které budou o Buckyho poloze vědět víc. Navíc jsem měla stále ten balíček sladkostí a něco mi říkalo, že za něj budou rády. Někde uvnitř jsem jim jen chtěla udělat radost a trochu oddálit mé nadcházející setkání. Stále jsem si nebyla jistá, jestli to, co dělám, je správné.

Čím blíž jsem se dostávala ke stromu skrz vysoké houští trav, tím víc dětí přestávalo zběsile pokřikovat a nahánět se a místo toho jen tiše zůstaly stát a zvědavě zírat. Snažila jsem se na ně přátelsky usmát, ale ani to je nepřimělo mi moc důvěřovat.

Když jsem však několik metrů před stromem položila kufřík na zem, poklekla, abych byla blíž jejich výšce a nabídla jim sladkosti od Shuri, v jejich obličejích se objevilo zaváhání. Možná že se výchova dětí ve Wakandě tolik od zbytku světa nelišila. Všude měli hluboce vštěpené, že cizím lidem se nemá věřit. Obzvlášť ne cizincům v podivném oblečení a zakrváceným límcem. Nicméně stejně jako děti v Americe, ani tady neodolaly vábení sladkostí a hned několik drobných ruček sáhlo do balíčku vytahovalo sladké dobroty.

„Kde najdu Jamese Barnese?" zeptala jsem se pomalu dětí a přitom dávala důraz na jméno.

Nechápavě se po sobě podívaly a mlčely.

„James Barnes," zopakovala jsem znovu a snažila se v jejich tvářičkách najít záblesk poznání.

Jedno z dětí, asi šestiletá holčička, se najednou naklonila ke staršímu chlapci a stydlivě mu pošeptala několik cizích vět v jejich jazyce. Jen dvěma slovům jsem dokázala rozumět. Bílý vlk. Nic z toho mi však nedávalo smysl. Nabídla jsem dětem poslední zbytky balíčku a snažila se co nejvíc usmívat, přestože uvnitř jsem pociťovala jen zklamání. Pokud tyto děti nevěděly o Buckym nic, pak jsem se ocitla uprostřed divočiny úplně sama a bez pomoci.

Z myšlenek mě vytrhlo zapraskání suchých větviček popadaných ze stromu.

„Kde je Steve?" zaslechla jsem za sebou povědomý, chraplavý hlas. Prudce jsem z pokleku vyskočila na nohy a zadívala se Buckymu do očí. Viděla jsem obavu, starost a podle hlasu i tichý vztek.