Another Brooklyn Ally

8. kapitola

Čas ve Wakandě ubíhal jako voda. Od první zkušenosti se střílením jsem svůj volný čas trávila uprostřed savany ukrytá mezi hustou seschlou trávou s puškou pod rukama. Prvních několik dnů jsem jen ležela a snažila se najít správnou polohu. Dosažení úspěšného výsledku trvalo déle, ale metodou pokus omyl a skutečností, že jsem na věci postupně přicházela sama, bylo zaručeno, že naučené poznatky už nezapomenu. Šlo jen o strategický učební plán, který se používal ve všem. I ve škole se snažili děti přinutit, aby se k odpovědím dopátraly samy. Stejně jako já sama sebe.

S Buckym jsem se potkávala vždy k večeru, kdy jsem mu v tichosti pomáhala skládat zbraně určené k odevzdání. Na mou činnost uprostřed plání mi nikdy nic neřekl. Několikrát jsem ho mlčky pozorovala, když se zrovna pečlivě věnoval některé ze součástek a snažila se přijít na to, co se mu honí hlavou. Ačkoliv se od doby, kdy jsme se viděli před půl rokem naposled, hodně změnil, tu svou tichou zadumanost stále neztrácel. Občas jsem ho při návratu ze střílení přistihla, jak tiše stojí pod opuštěným stromem, kde jsme se poprvé před několika dny setkali a s přemýšlivým výrazem hledí do dáli. Nerušila jsem ho při těch činnostech, stejně jako on nevyrušoval mne při střelbě. Oba jsme se se svými problémy prali po svém a ani jeden tím nechtěl zatěžovat toho druhého. Věděla jsem, že je to špatně, ale nic mě v tu chvíli nemohlo přinutit mluvit znovu o Gordonovi a všech věcech okolo mého příjezdu sem.

„Včera jsem potkal Bodana," prohodil jednou, když jsme se zase po dlouhém dnu setkali, „prý tě viděl zkoušet kilometr."

Snažila jsem se netvářit překvapeně po zjištění, že mě u střílení někdo sleduje. Z Buckyho tónu nešlo vyčíst, zda se kvůli tomu zlobí nebo naopak. Pravdou bylo, že jsem se úzkostlivým tempem snažila posunovat vzdálenosti a neustále u toho myslela na Gordona. Jako bych ho tím snad mohla zachránit.

„Trefila ses?" zeptal se na mé mlčení.

„Ne," pokrčila jsem rameny a snažila se naplnit prázdný zásobník Buckyho nově opravené pušky.

„Co se stalo?"

Pohlédla jsem na něj, ale žádnou zlost v pohledu nenacházela. Dokonce ani obdiv. Jen mírnou starost.

„Nějak ještě nezvládám vítr," přiznala jsem.

„Můžu ti půjčit Silvu," navrhl, aniž by víckrát vzhlédl od práce.

„Kdo je Silva?"

„Větrometr," vysvětlil, „je to značka. Pomůže ti ze začátku se směrem a silou proudění, člověk se ho pak naučí sám instinktivně vycítit." Až dodnes jsem neměla ponětí, že něco takového existuje. „Pak jde jen o to si seřídit optiku. Při konstantním větru ti fouká delší dobu třeba pět metrů za sekundu, pak po seřízení střílíš pokaždé v tomto čase. Když se ti bude zdát vítr spíš nárazový, to znamená že se náhle v náporu zvedne třeba na deset metrů za sekundu a vzápětí zase ustane, pak vystřelíš pokaždé jen v této síle, musíš vyčkávat a být pohotová. Ve Wakandě je většinou bezvětří, ale když už se něco přižene, potrápí to i střelecké dovednosti místních."

Užasle jsem na něj počas jeho souvislého monologu zírala. Nemluvil nijak vzrušeně, jeho hlas zněl monotónně a tiše.

„Chceš, abych s tím přestala?" zeptala jsem se ho náhle. Cítila jsem, že z toho není nadšený. Od mého prvního pokusu se jeho tehdejší zájem mě učit znovu neprojevil. Věděla jsem, že se mu nelíbí mé střílení stejně jako mně jeho tiché a osamocené postávání u stromu. Ani jeden z nás to však nikdy nepřiznal, aby nepřišel o to své.