ČÁST PRVNÍ

15 1 0
                                    

Dva strážní mě vedou uličkou bučících a pokřikujících lidí. I přes to, že mám na hlavě pytel z hrubé látky, podle hluku není těžké usoudit, že se zde sešly desítky, ne-li stovky občanů. Tyto procesy byly vždy oblíbenou kratochvílí měšťanů, takže mě to neudivuje. Lidé jsou tak krutí.

----------

„Obávám se, že s Vámi nemohu souhlasit, pane," uctivě promluvím na funkcionáře, jenž sedí na druhé straně kamenného stolu a v ruce si pohrává se zdobenou sklenkou sladkého vína. Muž se na mě překvapeně podívá a z jeho pohledu je mi jasné, že nečekal negativní odpověď. Pod deskou stolu, skrytá ubrusem, vyhledám hrubou ruku otroka svého snoubence a jemně ji stisknu.

„Co přesně se Vám na mém názoru nelíbí, slečno?" optá se mě postarší muž a lehce si přihne ze sklenice. Na vrásčitém čele, z něhož již ustupují prořídlé vlasy, se mu ve světle ohňů a svící zračí kapičky potu a některé pomalu putují po spáncích dolů k tvářím a hraně čelisti odkud pak odkapávají dolů k zemi.

„Z Vaší teorie vyplývá, že ženy nedisponují dostatečným intelektem a duševním bohatstvím, aby se mohly účastnit společenského dění jakožto-" začnu, ale jsem přerušena zvučným hlasem znějícím ode dveří do jídelního sálu, který mě nutí stáhnout ruku spočívající v sevření otroka zpět do mého klína. „Omlouvám se, ministře, že jsem Vás nechal čekat pouze ve společnosti mé snoubenky!"

„Netrapte se ničím, příteli," odpoví mu funkcionář s přátelským úsměvem a vstává, aby si mohl s Luriem, mým snoubencem, potřást rukou. „Mám-li říci pravdu, musím uznat, že je Vaše snoubenka velmi zajímavá žena. Pravda, mohla by být méně výřečná, avšak řádný život ve Vašem domě ji jistě zbaví všech nedostatků," usměje se vřele ministr a opět ztěžka dosedne na svou židli.

„O tom nepochybuji," přikývne k mému rozhořčení Lurio a obrátí se na snědého otroka sedícího na improvizované stoličce vedle mne: „Dike, běž pomoci ustájit mého koně, umíš s ním nejlépe."

„Jistě, pane," poklonkuje otrok vstávaje a couvaje z místnosti, dokud se za ním nezavřou dveře. Lurio se posadí ke stolu a posunkem naznačí otrokům, že je na čase servírovat večeři.

„Váš otec se k nám dnes večer nepřipojí?" otáže se hodnostář a připije si ze sklenice, oči přitom stále upřené na Luria, a vysloví tak mou tichou otázku. Luriův otec byl děsivý, mohutný muž mající velmi vlivné postavení a nespokojený s čímkoli, co by se jen na píď vzdálilo od dokonalosti. Nebyl ani v nejmenším spokojen s výběrem jeho syna, co se mne týkalo. Velmi se mu příčilo, že si Lurio namluvil zrovna mne, obyčejnou měšťanu s prořízlou pusou. „Doufejme, že ti alespoň dá syna," pronesl opovržlivě, když jsem se s ním poprvé setkala. Od toho dne je vůči mně Lurio odtažitější a arogantnější.

„Bohužel ne, cesta jej velmi vyčerpala. Odpočívá ve své ložnici, ale dává Vás pozdravovat," odpoví Lurio zdvořile a sám popadne sklenici vína.

„Děkuji. Jak je na tom jeho zdraví?"

„Den ode dne slábne, jeho jiskra vyhasíná. Lékaři si nevědí rady," odpoví můj snoubenec sklesle a přitom sleduje odlesky plamenů v zlatavé tekutině, jak se s každým pohybem lámou v pozoruhodné tvary. Vypadá sklesle a zamyšleně, a ministr jeho rozpoložení očividně sdílí.

„To mne velmi mrzí. Taso byl mým prvním učedníkem, velmi inteligentní, nápaditý. On sám mi vnuknul pár dobrých nápadů," přikyvuje ministr hlavou, ale pak dopije sklenici vína a než mu stihne jedna z otrokyň sklenici dolít, obrátí hovor k obchodním a politickým záležitostem, kvůli nimž přišel.

Dokonalost ✔Kde žijí příběhy. Začni objevovat