Dokonalost ✔

ČÁST TŘETÍ

Dojdeme ke schodům. Poznám to tak, že o jeden zakopnu a zřítím se k zemi, načež se davem přihlížejících ozve bujarý smích. Odfrkla bych si nad jejich přízemním humorem, ale mám až příliš práce s tím dostat se zpět na nohy bez pomocí rukou, jelikož ty mám svázané za zády. Měšťané se smějí lidskému neštěstí.

Po chvíli jednomu ze strážných dojde trpělivost a zvedne mě na nohy. Nyní mě drží za provaz svazující mé ruce, abych při výstupu do schodů opět neupadla a nezdržovala tak celou show. Čím výše stoupám, tím hlasitější je řev z davu. Všichni se těší na to, co má přijít. Všichni až na mě.

----------

Po dlouhých týdnech, ne-li měsících přijde ten den. Den, kdy se mám stát ženou Luria. Jsem z toho nervózní. Ruce se mi klepou jako při záchvatech zimnice a mám pocit, že vyvrhnu svůj oběd, když se s pomocí pěti otrokyň soukám do svatebního roucha. Když jsou všechny části šatů pevně na svém místě, ženy se ujmou mého celkového vzhledu. Upravují můj obličej, vlasy i nehty. Prý dnes musím být překrásná.

Když vyjdu ze své ložnice, která se dnešním dnem stane dalším z pokojů pro hosty, na chodbě spatřím stát Dikeho. Dnes mě má doprovázet, jelikož je, podle Luriových slov, to můj nejbližší přítel. Děkuji bohům za to, že můj snoubenec nemá potuchy o poměru, který mám s tímto otrokem.

„Jste připravená, slečno?" zeptá se mě strojeně. Očekává se to od něj. Od nás. Má to být pouze můj sluha, nic víc. Přesto mi srdce sevře úzkost, když vidím jeho tvář. Je to tvář mého milence. Muže, který je mi tolikrát bližší než ten, kterého si mám dnes brát. Stroze přikývnu a nechám se jím odvést ke kočáru.

Když jsme spolu sami v kočáru, nastane tíživé ticho. Nejsem schopná se na něj ani podívat, natož něco říct, i když bych chtěla. Natáhne se ke mně, chytí mou ruku do svých dlaní a tím zničí tu zeď, tu propast, co mezi námi byla. Podívám se mu do očí a vím, že zde není třeba slov. Dívá se na mě tak, jak to Lurio nikdy neuměl, což jen posiluje ten tíživý pocit na mé hrudi. Stiskne mou ruku v povzbudivém gestu a já ze sebe dokáži vykřesat malý úsměv.

Přijíždíme na místo určení, Dike pouští mé ruce, pohladí mne po tváři a otevírá dveře, abychom mohli vystoupit. Venku panuje ostré odpolední slunce a spalující žár, až se mi začne ztěžka dýchat – ne, že by se mi do této chvíle dýchalo nějak snadno. Nechám si pomoci z kočáru a uličkou přihlížejících mířím k budově, kde se má obřad konat.

Už zdáli ho vidím. Lurio tam stojí, o něčem diskutuje se svým otcem a rozhořčeně při tom máchá rukama v energických gestech, ale když mě spatří, veškerý temperament jako by z něj vyprchal. Jen na mě kouká tím svým neidentifikovatelným pohledem, o kterém jsem si dříve myslívala, že značí lásku. To bylo ale předtím, než jsem se setkala s pohledem Dikea.

„Jsi překrásná," oznámí mi zdvořile a já vytvořím na své tváři plachý úsměv. Přesně takový, jaký se ode mne čeká, a tiše mu poděkuji. Po této mé reakci se i on lehce usměje a podá mi ruku. Tiše vydechnu a přijmu ji. Postavím se vedle něj, zahledím se mu do tmavých očí. Svým způsobem jsou podobné těm otrokovým, ale tyhle jsou o odstín světlejší.

S hlubokým nádechem přikývnu na Luriovu nevyslovenou otázku a tím rozhodnu o svém osudu. Dnes řeknu své ano muži, kterého nemiluji a podvádím ho. Stanu se jeho ženou, dalším klenotem jeho bohatství.