Dokonalost ✔

ČÁST DRUHÁ

Hladké kameny silnice mi pomalu ubíhají pod promrzlými bosými chodidly, které mám po několika týdnech, ne-li měsících, rozedrané téměř do krve. Je to příjemné. Snažím se soustředit na jemnost tvrdého povrchu a nevnímat povyk kolem, ani plivance, které dopadají na mé zbité pohublé tělo. Mám pocit, že v doprovodu strážných kráčím už hodiny, ale ve skutečnosti to musejí být pouhé minuty. Přesto už každou chvílí dojdeme do cíle.

----------

Procházím se potemnělou zahradou Luriova sídla. Můžu si to dovolit, jelikož můj snoubenec opět odložil datum svatby kvůli nějaké veledůležité obchodní záležitosti ve městě vzdáleném několik dní cesty. I přes množství přítomných otroků se zde cítím velmi osamělá, takže trávím hodiny vyšíváním a čtením knih, což se ovšem nezamlouvá mému budoucímu tchánovi. On zastává názor, že žena by neměla být příliš sečtělá. Jejím primárním údělem by mělo být pouze blaho muže a výchova dětí v řádné občany.

V myšlenkách brouzdám po vzdálených zemích, které jsou vykresleny v knihách, a přemítám, jaký by asi byl život, kdyby se některé věci udály jinak. Kdybych žila na jiném místě, kdybych nepoznala Luria. Kdybych byla otrokyní v jeho domě. Nebo kdybych byla obyčejná žena bez ideálů přesně tak, jak se ode mne očekává.

Špičkami prstů přejíždím po vlhkých listech nízkých keřů a drsných kmenech vzrostlých stromů, dokud nedojdu na místo, kam jsem měla celou dobu namířeno. Ovocný sad, na jehož konci u vysoké kamenné zdi porostlé popínavými rostlinami roste osamělý růžový keř. Jeho květy nejsou bílé ani žluté, jako v ostatních částech zahrady, ale krvavě rudé. Cítím s tím keřem zvláštní spojení, jako bychom byli stejní. Osamocení a naprosto odlišní od všeho kolem.

Ze tmy kousek od místa, kde jsem stála, se ozval hluboký, ale přesto sametově jemný hlas, který tak důvěrně znám: „Věděl jsem, že sem dnes přijdeš."

Otočila jsem se za tím zvukem a uviděla jedinou osobu, o jejíž přítomnost jsem nyní stála. Byl to Dike, v celé své kráse. Tlumené měsíční světlo mu vrhalo pokroucené stíny do tváře a činilo ho tak ještě přitažlivějším, než byl obvykle. Rychlým krokem jsem k němu došla a padla mu kolem krku, vdechujíc jeho vůni. Seno, vosk a kouř z ohně. Uklidňuje mě to.

•••••

„Tohle bychom neměli," šeptá Dike, zatímco se sklání nad mým světlým polonahým rozechvělým tělem. Vím, že má pravdu. To, co děláme, je naprosto nepřijatelné, je to hrubé porušení pravidel, ale ani jeden z nás se tomu nedokáže ubránit.

„Zapovězené ovoce chutná nejlépe," odpovím mu také šeptem a natáhnu se k němu pro polibek, který mi ochotně věnuje. Má tak horké, plné rty, které posílají záchvěvy slasti celým mým tělem, když se jimi otírá o má ústa. Jeho hrubé, silné ruce putují po mých bocích vyvolávajíce ve mně stejnou reakci, jako to dělají i jeho rty.

„Lurio nás oba zabije, když na to přijde," zašeptá opět tiše, ale nevzdaluje se. Pousměji se. „On na nic nepřijde. Je jako slepý," zamumlám a přitáhnu si silného otroka k sobě, takže na mne nalehne částí své váhy. Vzdychnu. Je to takhle pokaždé. Pokaždé se jeden z nás snaží být rozumný a zavrhnout onu činnost, zatímco mu druhý oponuje slovy, která ve skutečnosti chceme oba slyšet.

Dike se pousměje. I v temnotě zahrady, kde skrze bohaté koruny ovocných stromů prosvítá jen zlomek měsíčního světla, vidím, jak mu při tom zazáří oči. Srdce se ve mně zachvěje. Já toho muže miluji. Proč je svět tak nespravedlivý? Jsem zaslíbená ambicióznímu muži, který se věnuje všemu možnému, jen ne mně, takže nacházím útěchu a tak postrádanou lásku muže v náručí Luriova otroka.