Dokonalost ✔

ČÁST PÁTÁ

Na vyvýšeném podiu u hranice stojí několik lidí. Nějací hodnostáři, přední měšťané a Lurio. Můj manžel. Dívá se na mě tak chladně, s takovou nenávistí, že by před ním i celé vojsko vzalo nohy na ramena. Se svou dokonalé symetrickou, ostře řezanou tváří, bezchybně vykrojenými rty semknutými do tenké linky a mrazem v tmavých očích je jako ztělesněním boha války. Šla z něj hrůza a autorita.

Nevěnovala jsem pozornost muži, který četl mé prohřešky ani můj rozsudek. Nevnímala jsem ječící dav. Ne. Pozorovala jsem sen svého muže. Světlo pochodní odrážející se na jeho bledé kůži mu dodávalo tajemný vzhled mýtického tvora bažícího po krvi a pomstě. Nemusel sedět na koni ani mít lesklou zbroj, těžkou zbraň či vést silácké řeči plné bojového odhodlání. Jen z jediného pohledu na něj muselo být všem jasné, že s tímhle mužem si není radno zahrávat.

A přesně to já udělala.

----------

„Opravdu? Jste si tím jistý?" ptal se Lurio lékaře skeptickým tónem, ale ve tváři mu pohrávalo nadšení, které se snažil skrývat. Když postarší muž zopakoval svá slova, Lurio mu vřele poděkoval, dobře zaplatil a poslal dva otroky, aby ho vyprovodili z domu. Pak nadšeně vykřikl a popadl mě do náruče.

„Budeme mít dítě! Nosíš naše dítě! Tohle je nejlepší den mého života!" vykřikoval nadšeně a drtil mě v objetí, které jsem mu opětovala. Tohle byl ten Lurio, kterého jsem znávala. Energický, nadšený člověk, který není schopen zkrotit svou radost. Dlouze mě políbil a opět stiskl v obětí.

„Budeme mít dítě," zašeptala jsem neschopná uvěřit tomu, co se to právě stalo. Naplnila mě taková radost, že jsem ani nevěděla, jak reagovat. Podařilo se nám počít dítě.

•••••

Pár měsíců po tom radostném zjištění stále to prvotní nadšení nevymizelo. A já za to nemohla být vděčnější. Lurio se i navzdory názorům svého otce rozhodl méně cestovat a věnoval se více mně. Opět jsme diskutovali o nejrůznějších tématech, vyprávěli si své fantazie, rozvíjeli knihy daleko za jejich konec. Bylo to skvělé období.

Ale ve všem dobrém je i něco nepříjemného. V mém případě se to jmenovalo Dike. Trávili jsme spolu daleko méně času, až jsem v určité chvíli přestala po nocích chodit do ovocného sadu. Dike to chápal a bral to vážně silně, ale občas, když byl Lurio na cestě a celý dům spal, měli jsme malinký úlet. Ne, už se nejednalo o milování, ale i tak, nebylo to vůči mému manželovi správné. To sice nebylo nikdy, ale teď, když jsem v sobě nosila jeho dítě. Každým dnem pro mě bylo těžší být v přítomnosti Dikeho a to zejména proto, že jsem jej stále milovala, jen jsem si už nemohla dovolit mu to dávat najevo.

Čím víc se blížil čas mého porodu, tím víc to v domě žilo. Otroci museli uklidit každou píď celého domu, ujistit se, že tu není nic, co by mohlo malé děťátko ohrozit. A úpravám se nevyhnula ani zahrada. Během tohoto procesu sluhové našli onen keř s krvavě rudými růžemi. Lurio rozhodl, že ten keř musí pryč. Byla to jediná rostlina, která měla v zahradě trny a byla dobře ukrytá, ale přesto se jí otroci museli zbavit. Bolelo mě srdce, když jsem se dívala, jak ten keř, můj keř, násilně vytrhávají i s kořeny, lámou jej a zabíjí.

•••••

Po dlouhých měsících, kdy ve mně rostl malý človíček, to mělo přijít. Měla jsem přivést na svět své první dítě. Lurio se nemohl dočkat svého malého chlapce, ale já byla tak nějak vnitřně přesvědčená, že to bude děvčátko. Bála jsem se toho. Lurio chtěl syna, silného dědice, a já měla strach, že když mu dám holčičku, vrátí se ten chladný, arogantní a rezervovaný muž, kterým uměl být. Nechtěla jsem to.

A pak se to stalo. Držela jsem v rukou svoje děťátko. Nemýlila jsem se. Byla to holčička. Malé, roztomilé děvčátko s baculatými tvářičkami a ebenově tmavýma očima. Zarazila jsem se nad tím a dítě si pořádně prohlédla. Děvčátko. Téměř černé oči. Plné rtíky. A o dost tmavší kůže než jsem měla já nebo Lurio. V tu chvíli jsem si uvědomila, co se to stalo. A s tím jsem ztratila vědomí.