Kámen schodů pod mýma nohama se mění na suchou slámu a pichlavé klacíky hranice. Jsem v cíli. Strážní se mnou smýknou takovou silou, že opět neudržím rovnováhu a padnu na kolena k jejich nohám. Okamžitě mě zvednou a postaví k vysokému a hrubému dřevěnému kůlu, aby mě mohli řádně přivázat. Nebráním se. Vím, že je to zbytečné.
Zády jsem natisknutá ke dřevu a poslouchám hukot davu, dokud mi z hlavy není stržen onen smradlavý pytel. Na chvíli mě oslepí silná záře. Ne, není to polední slunce, to právě zapadá kdesi po mé pravici a zahaluje tak svět do svého teplého zlatavého závoje. Mé oči oslní jas desítek hořících pochodní.
----------
„Jak je to možné?!" vrčí Lurio a přechází po pokoji sem a tam a zase zpátky. Už jsou to čtyři měsíce, co jsme byli sezdáni, a já stále ještě nepočala dítě. Ten muž chce potomka. Chce zdravého a silného syna, dědice pro jeho obchodní impérium, a nám se stále nedaří počít. Viní mě z toho.
Já jen tiše sedím v křesle, piji bylinkový čaj a sleduju doktora, který se hrabe ve své tašce. Vytáhne nějakou lahvičku se zářivě modrozelenou tekutinou. Vysvětlí, že je to jakýsi bylinkový odvar a že bych si ho měla dávat do sklenice vody tři kapky po každém jídle. S pravidelnou souloží bych pak údajně měla do měsíce počít. Doktorovi poděkuji, vezmu si lahvičku a okamžitě k jejímu obsahu přičichnu. Neskutečně to páchne. Mám pocit, že se tím spíše otrávím, ale musím to zkusit.
•••••
Tu noc jsem opět nemohla spát, tak jsem se vydala na svou tradiční procházku do ovocného sadu. Chtěla jsem se sejít s Dikem. Chtěla jsem cítit jeho rty na mých, chtěla jsem, aby se mě dotýkal, chtěla jsem cítit... jeho. Milování s Luriem pro mě bylo utrpením. Vždy šel za svým uspokojením s nadějí, že tentokrát se ve mně uchytí jeho dítě, a na mne ohledy nebral. Byla jsem pro něj jen žena, která mu měla porodit dítě. Syna ideálně.
Ve stínu korun stromů jsem se opět setkala s mužem, kterého miluji. Opět jsme měli sáhodlouhou konverzaci o tom, že to, co se chystáme udělat, je špatné, a pak jsme to udělali. Vstoupil do mě a já vydechla slastí. Tomuto se říká milování. Kdy se jemné, něžné pohyby střídají s vášní nasycenými chvílemi plnými žáru a emocí. Bylo to tak jiné oproti chvílím s Luriem, o tolik lepší.
Skončili jsme oba na nebesa spokojení. Leželi jsme vedle sebe nazí v trávě, Dike mě objímal svými silnými pažemi, já se tiskla k jeho tělu zpevněnému fyzickou prací. Slyšela jsem jeho srdeční tep, který mi dával tolik potřebný klid.
„Přemýšlel jsi někdy nad tím, jaké by to asi bylo, kdyby věci byly jinak?" zeptala jsem se do ticha tlumeným hlasem. Ani jsem si neuvědomila, co jsem vypustila z úst, dokud Dikeho stisk nezesílil. Položil mi něžný polibek do vlasů a tiše si povzdechl.
„Chtěl bych být na místě Luria. Moci se tě dotýkat i ve dne, beze strachu, že mě někdo uvidí. Moci ti dávat to, co bys chtěla, co si přeješ a žít s tebou jako normální lidé," zašeptal. Bylo to hořkosladké. Tak krásné, a přitom plné bolesti. Přesně to bych si přála. Žít s Dikem. Ale kdyby byl na Luriově místě, už by to nebyl on. Svět k nám byl tak nespravedlivý.
Zvedla jsem se, ještě jednou jej políbila, a vydala se zpět k domu. Může to vypadat, že Dikea pouze využívám, ale kdybych byla pryč příliš dlouho, někdo by si toho mohl všimnout, i když byla hluboká noc. Nechci, aby se někdo o našem vztahu dozvěděl, už jen kvůli jemu. Zabili by ho. Bez milosti.
Přece jen na to mají právo.
Potichu jsem se vkradla do mé a Luriovy ložnice a vlezla si pod pokrývku. Lurio spal jako zabitý, s malým klukovským úsměvem na rtech. Když takhle spal, víc mi připomínal toho mladíka, který mě žádal o ruku. Milý muž, který si s ničím nedělal hlavu a byl ochoten se mnou hodiny a hodiny diskutovat o věcech, o kterých by žena normálně neměla mít zájem.
Možná, že když dám svému muži vytouženého syna, zase se vrátí ten mladík, který mě miloval, a kterého jsem svého času milovala i já. Možná se na mě přestane dívat jako na méněcennou bytost, která mu nestojí ani za pár slov kromě pozdravů a pár příkazů.
Bohové... dostala jsem se to ale do pěkné situace. Jak z ní ven?
ČTEŠ
Dokonalost ✔
Short Story-DOKONČENO- Říkali jste si někdy, že s Vámi život nehraje fér? Že kdyby se věci vyvíjely trošku jinak, že by to bylo lepší? Když vám osud vloží do dlaní špatné karty, musíte ze zásady prohrát. A fixlování se nevyplácí. (rok výroby: 2019)
